Fotografie se u nás do proudu výtvarného umění nikdy nedostávala snadno. Právě Národní galerie si vždy dávala velký pozor, jakého fotografa do svých sálů vpustí. Ale neplatí to pouze pro naši největší výstavní instituci. Jako by bylo fotografické médium pro náš kunsthistorický establishment i na začátku třetího tisíciletí stále čímsi méněcenným, něčím, co obrazům a plastikám nesahá ani po kotníky.
Dějiny českého umění sice přijaly fotografickou meziválečnou avantgardu, ale pozdější (i předchozí) práce se v bilančních expozicích objevují jen výjimečně. Koudelkova tvorba je nesporně jedním z vrcholů obrody, jíž československá fotografie prošla v 60. a 70. letech.
Tyto dekády ovšem v galeriích většinou reprezentují pouze záznamy tehdejších performancí a akcí, u nichž fotografie plní úlohu toliko nosiče informace o jednorázovém výtvarném projektu. Tento konzervativní postoj českých kunsthistoriků koneckonců odráží i nedávno vydaný dvanáctý svazek „pijoanské“ řady Dějin umění, sledující světové umění od 60. let do dneška. Fotografie v něm prakticky není zmiňována.
Koudelku Národní galerie označila jako autora „reportážní a žánrové fotografie“, který se nehodí do její koncepce. I kdyby Koudelka do těchto kategorií patřil, je názor galerie zastaralý. Hranice mezi výtvarným uměním a fotografií se přece dávno zbortily. Do současných výtvarných tendencí byly v zahraničí dokonce včleněny i fotografie, jejichž hodnota nespočívá v jejich kompoziční vyzrálosti ani v myšlenkovém přínosu jejich autorů.
Loňská mezinárodní přehlídka Documenta v německém Kasselu třeba vyzdvihovala záběry s naprosto věcným, až suchým obsahem: klasické zpravodajské reportáže ze zemí třetího světa či z horkých půd národnostních nebo náboženských konfliktů. Podobné výpovědi o realitě bychom kdekoli jinde než na půdě galerie označili jako fotožurnalismus.
Josef Koudelka fotožurnalistou není. Spíš by se dal označit za poutníka ve vizuálním prostoru, z něhož „vysekává“ příběhy a motivy podstatné zejména pro něj a až v druhém plánu důležité pro jeho diváky. V souboru Cikáni, vzniklém v 60. letech převážně v Československu, se ještě držel obecnějších, srozumitelných sdělení. Jeho pozdější Exily, zobrazující západoevropské vyděděnce, a hlavně Chaos, panoramatické sondy do destruované krajiny, bychom ovšem měli chápat jako Koudelkův subjektivně pojatý a obrazově velmi vyzrálý deník.
Jeho symbolika je sice průhlednější než v pracích Markéty Othové (již Národní galerie dává za příklad pro ni přijatelného autora), vnímavost člověka kjeho okolí ovšem Koudelkovy soubory možná právě proto rozjitřují daleko silněji.
Je pravdou, že řada Koudelkových prací nezapře autorův patos, jeho oslnění chytlavou rurálností zachycovaného prostředí, že některé z nich jsou přeestetizované. Jestli se to dá označit za problém, pak se samozřejmě netýká jen Koudelky, ale každého druhého výtvarníka. Stačí se jen projít ostatními sály Veletržního paláce.
 Josef Koudelka: Divadlo za branou, Praha, 1968. |
 Josef Koudelka: Dunaj, Rumunsko, 1994. |
 Josef Koudelka: Francie, 1987 |
 Josef Koudelka: Invaze, Praha, 1968. |
 Josef Koudelka: Praha 1960. |
 Josef Koudelka: Strážnice, Morava, 1965. |
