Známe vás jako šéfkomisaře Batice z Místa činu, ale do roku 1991 jste před kamerou stál na opačné straně zákona. Jak jste přestoupil?
Do Tatortu hledali dva nové komisaře a mě se zeptali, zda bych si jednoho nezahrál. Dramaturgyně seriálu si vymyslela oživení: jeden komisař bude typický Bavorák a jeho protikladem cizinec žijící v Mnichově. Tak se zrodil komisař Ivo Batic.
Co se hraje líp: požitkářský gauner, nebo bezúhonný policista?
Platí totéž, co v divadle. Richard III. rozhodně není dobrák, ale je to špičková role. Záporné role jsou pro herce mnohem zajímavější. Kromě toho můj komisař nemá předepsané téměř žádné soukromí. Jeho postava je charakterizována pouze profesí a tím, jak jej vidí a jak o něm hovoří jeho kolegové, jen občas je mu dopřáno příležitostné vzplanutí.
Jste ve svém soukromí rovněž tak nekonvenční jako komisař Batic?
Jsem rozvedený, nežiju v klasické rodině. V Záhřebu už rodiče a další příbuzní zemřeli, i teta, u níž jsem žil v Německu. Dá se tedy říct, že shodou okolností žiju poněkud nekonvenčně.
U nás jsou policisté vděčným terčem vtipů. Jak jsou na tom policisté v Bavorsku a v Chorvatsku?
Bavoráci si s velkou chutí utahují z rakouských policistů a rádi přehánějí. Znám také hodně vtipů o zabedněnosti chorvatských a italských policistů, ale bavorské se ke mně nedonesly. Určitě existují.
Měl jste už dopravní přestupek?
Překročil jsem povolenou rychlost.
Jak se k vám jako k televiznímu komisaři chovali bavorští policisté?
Pochopitelně mě poznali, ale žádná privilegia jsem neměl. Pokuta mě neminula, přitom dokonce hraju v policejním orchestru Tatort Band, který podporují policejní odbory!
Chtěl jste být muzikant, už jako patnáctiletý jste se vydal na turné. Máte hudební sklony v rodině?
Doma v Záhřebu jsme všichni zpívali, ale nikdo nebyl profesionální muzikant. Tehdy jsme ještě neměli televizi, takže u nás pořád hrálo rádio a zpívalo se. V mateřské školce pak zjistili, že mám hudební nadání, a tak jsem začal cvičit na piano.
V Salcburku jste studoval klasický klavír na renomované škole Mozarteum. Jaké jste měl ambice?
Chtěl jsem být koncertním pianistou. Ale v pubertě jsem se už pianu věnoval méně, protože jsem založil vlastní rockovou skupinu a té věnoval veškerý čas. Až mě profesorka klavíru vyhodila s doporučením, ať toho nechám, protože v oboru je obrovská konkurence a já bych musel mnohonásobně víc dřít, abych se vůbec dostal nahoru. Tak jsem si přibral didaktiku a metodiku, získal osvědčení jako odborný učitel hudby a se skupinou jezdil po turné. A na hereckou akademii do Curychu jsem se přihlásil z legrace kvůli jedné přítelkyni – uspěl jsem.
Můžete představit obsazení vaší dnešní skupiny?
Teď mám vlastně dva orchestry. Miro Nemec Band vznikl před devíti lety na pomoc válečným sirotkům v Jugoslávii. Sestavil jsem ho z více skupin a hrají v něm poloprofesionálové. Pak jsem obnovil kapelu, se kterou jsem hrál v patnácti letech, ta se věnuje cover music od 60. do 80. let. Zpíváme německy, anglicky, ale máme i chorvatské písničky.
S orchestrem a hereckými kolegy jste na podporu válečných sirotků pořádal turné. S jakým výsledkem?
V Istrii jsme vybudovali vesničku s náhradními domovy pro sirotky. Šest rodin tam kromě vlastních dětí vychovává celkem 46 sirotků. Vídám je dvakrát třikrát ročně.
Váš chorvatský orchestr vystupoval ve Štrasburku na akci Evropského parlamentu. Ale chorvatská vlajka před parlamentem nevlaje.
O členství v Evropské unii se v Chorvatsku hodně diskutuje. Slýchávám názory, že by si Chorvatsko mělo zachovat hospodářskou nezávislost a jako slabý člen nevstupovat do EU. Přesto myslím, že do Evropy patří.
Německy mluvíte dokonale, žijete tu už desítky let. V jakém jazyce myslíte?
Myslím německy, ale počítám chorvatsky.
V jakém jazyce nadáváte?
Chorvatsky. Přejete si ukázku?
A v jakém jazyce vyznáváte city?
To závisí na dámě, v jejíž blízkosti se zrovna nacházím.
