Čeští komiksoví vydavatelé, tvůrci i čtenáři dnes tvoří výrazně spojité nádoby, často se tyhle skupiny překrývají. Podle střízlivých odhadů je dnes u nás komiks ale stále výsadou zlomku čtenářů, což jsou řádově pouhé tisíce potenciálních zákazníků.
Znamená to mimo jiné, že u nás vznikají především náročnější a alternativnější komiksy – prostě už předem je jasné, že na komiksu nikdo nezbohatne, takže není nutné dělat kompromisy kvůli masovému čtenáři.
Na mainstreamové publikum útočí tuzemská komiksová scéna jen v ¬ ojedinělých případech – zmiňme především slavného Aloise Nebela a jeho filmovou verzi. Komiks dnes reálně uživí ještě méně autorů, než je tomu v případě beletrie.
Mezi ty, kterým se daří, patří třeba David Černý, kterého znají čtenáři jako autora Jelit z teenagerského časopisu Bravo. A zájem je i o didaktické komiksy - ostatně rekordní čtyři mominace na žánrovou cenu Muriel má letos titul spisovatele Pavla Kosatíka a Češi 1952: Jak Gottwald zavraždil Slánského. V každém případě - tohle médium se už jednou provždy zbavilo nálepky volnočasového čtení pro děti.
Ostatně není důvod vnímat komiks jako něco cizorodého, co do naší kultury možná tak úplně nepatří, ve skutečnosti je jeho česká tradice delší než sto let. První moderní komiksy s promluvovými bublinami se tu objevily nejpozději v roce 1905 a autoři jako Josef Lada nebo Ondřej Sekora už za první republiky vytvořily komiksové práce, které jsou dodnes živé.
Potíž je ale v tom, že u nás byla opakovaně narušovaná kontinuita. Zatímco třeba v Belgii vyrůstá od čtyřicátých let každá nová generace na Tintinovi, u nás byl přirozený vývoj přetrhnutý čtyřicetiletým obdobím komunismu.
Před druhou světovou válkou vznikala řada humorných i satirických obrázkových seriálů určených dospělým, po roce 1948 byl ale komiks nejprve úplně zakázán a později mu byla vnucena pozice podřadné součásti literatury pro děti.
Komunisté měli obecně problém s popkulturou, snažili se ji zpacifikovat, protože cítili, jak silný vliv může mít na masy. Po Listopadu se paradoxně moc nezměnilo. Až kolem roku 2000 se zrodil časopis AARGH! pojmenovaný podle „zoufalého hrdelního výkřiku“ z komiksové bubliny.
Patří mezi fanziny, jež psaly historii svého média. A byl to jeho spoluzakladatel Tomáš Prokůpek, který pak také vymyslel označení Generace nula - tedy termín, jenž se vžil coby jméno pro skupinu zlomových tvůrců, kteří dali českému komiksu současný nový směr.
Muriel 2014 — nominaceNejlepší původní scénář |
