Křičet se totiž bude na ně, nikoli na prezidenta. Jsou v jiné kategorii než nezpochybnitelná legenda Hana Hegerová, která má za sebou v 83 letech životní dílo. Navíc Řád T. G. Masaryka nedostala za zpívání, nýbrž za rozvoj humanity.
Kdežto Zemanova svatá trojice „v oblasti umění“ patří ke čtyřicátníkům, kdy je podle vžitých představ na zásluhy brzy. A byť hlas Bílé či silné prvotiny obou filmařů budily respekt, teď trio uslyší, že medaile mají za něco jiného: „za Zemana“.
Ano, křičet se bude na ně, ale prezident je tím, kdo má mít dost rozumu, aby své oblíbence nevystavoval posměchu. Přízeň mocných je pro umělce polibkem kobry, bere jim auru nezávislosti, staví je do role poskoků vděčných za drobečky z panského stolu.
Jistě, mohli vyznamenání zdvořile odmítnout. Jenže proti tomu mluví tři argumenty. Vypadali by jako pokrytci, kteří jen dělají pozdní prázdná gesta. Znevážili by hlavu státu. A pak, který umělec není přesvědčen, že si pocty právem zaslouží?
Jakkoli to zní drze, místo medailí ať umělci dostávají peníze. Tedy zakázky; pak po nich zbude dílo. Papežové Julius II. a Pavel III. najali Michelangela na Sixtinskou kapli, Mozart psal operu pro korunovaci Leopolda II. českým králem.
Leč na rozdíl od církve či monarchů je náš prezident chudý. Tudíž místo velkorysosti mecenáše rozdává trapasy, které vnoučata laureátů prodají za pár korun. A vetešníci neřeší, zda byly za zásluhy o stát, či o zapomenutého státníka.
