Příští týden v sobotu začne Mladá fronta DNES otiskovat román na pokračování Pavla Kohouta nazvaný Cizinec a krásná paní. V rozhovoru vedeném v jeho vídeňském bytě se autor zamýšlel nejenom nad tím, jaké je psát takový román, ale i nad svou rolí cizince rozkročeného mezi Vídní a Prahou.
Odkud se vzal nápad psát román na pokračování v novinách?
Mé dva první příspěvky na začátku života byly krátce po válce uveřejněny v Rudém právu a v Mladé frontě, která ještě tenkrát nebyla DNES. Když jsem se teď do ní vrátil pravidelnými články jakožto Trilobit, navrhl jsem, aby podobně jako noviny na Západě přinášela román na pokračování. V předválečném Československu tahle tradice byla, třeba Karel Poláček psal romány do novin a někdy to dělal ze dne na den v dost velkém presu, jednou dokonce dal hlavním hrdinům jiné jméno, takže do dalšího pokračování přidal dvě nové postavy. Já posledních padesát let píšu tak, že nevím, co bude dál. Pokusím se pro konflikt, který mě zaujal, najít vhodné jeviště i postavy a nechat je, ať si svůj příběh nadiktují. Pokud jeho logika vydrží, je to napínavá hra, pro autora stejně zábavná jako pro čtenáře.
Kohout píše román pro MF DNES, unikátní knižní projekt začíná za týden
|
Do novin se vrací román na pokračování, útvar, který známe z historie deníků i ze zahraničních novin. Pro MF DNES ho píše Pavel Kohout.Jaké je tedy jeviště a jaké jsou na něm postavy v případě Cizince a krásné paní?
Zažil jsem v poslední době mnohokrát jeden z dopadů globalizace v západní Evropě. V německých městech už běžně existují čtvrti, kam se nastěhovalo tolik cizinců, že vznikla nová entita. A to se začíná dít i v České republice. Některým přistěhovalcům se právem říká nepřizpůsobiví, ale někteří jsou úspěšní a integrovaní. Nedávno jsem potkal mladé Vietnamce, kteří mluvili česky líp než mnozí jejich čeští vrstevníci. Můj příběh vychází z představy, že se v našem prostředí sblíží dvě postavy, jedna zásadně česká a jedna úplně cizí.
Kdo je váš cizinec?
Je Kurd, a Kurdové mají minimálně čtyři vlasti – Írán, Irák, Sýrii a Turecko, ale nikde nejsou svými pány. Oběma hrdinům je navíc přes šedesát let. Aby mě to víc bavilo, rozhodl jsem se, že příběh nenapíšu jako běžný román, který se potom nastříhá do novin, jako třeba v německých Frankfurter Allgemeine Zeitung, ale že jej budu pro každé pokračování komponovat.
Jak se liší psaní klasické prózy od té novinové pokračovací?
Normální kniha si určuje svůj rytmus sama, kapitola je tak dlouhá, jak je nutné. Každý autor ví, že dramaturgii podléhá nejenom celá kniha, ale každá věta. Když si na to nedá pozor, píše nudně. V případě Cizince a krásné paní je rozměr diktován místem v novinách.
Je to pro vás omezení?
Ne. Jen mě to nutí být v každé kapitole epický a hutný.
Nevadilo, že román ještě není dokončený?
Nastínil jsem, o čem asi bude, a pak jsem poslal vedení redakce prvních osm kapitol, aby nekupovalo Kohouta v pytli. Teď si dokonce chvíli počkám, jaké budou první reakce, než dopíšu závěr. Mám za sebou klasickou expozici, kolizi a krizi a vězím v peripetii. A zatímco krásná paní je mi úplně jasná, protože sdílí moji kulturní historii, mohu se vcítit a vmyslet do jejích pocitů, cizinec zatím zůstává i pro mě jako autora cizincem. Přečetl jsem sice o Kurdech, co jsem mohl, přesto mu ale mohu těžko rozumět, stejně jako ona. Kurdové jsou bludní Holanďané vyhánění odevšad. Můj hrdina má za sebou zkušenost nesrovnatelnou s tím, co jsme v disentu zažili my, oproti Kurdům to pro nás byla procházka Stromovkou, i když, pravda, noční.
Kde konkrétně se příběh odehrává?
Ve vymyšleném městě M. ležícím na řece Ř. v severních Čechách.
Knihy, které musíte znátKde je zakopán pes Katyně Hodina tance a lásky |
Jak se zrovna tam dostal váš Kurd?
Poté, co mu vybili rodinu a on se vrátil už jen k obrovskému masovému hrobu, vzal perského kocoura, kterého mu dal jeho poslední vnuk, a s ním přešel přes hory do Turecka, kde si koupil letenku tam, kam mu stačily peníze – a skončil u nás. Jeho čeština se po desetiletém snažení podobá češtině Karla Schwarzenberga. Dělá v ní chyby, když je vzrušen, ale jinak je přímo čítanková.
Říkal jste, že čekáte na reakce čtenářů. Mohou závěr románu nějak ovlivnit?
Ne a stejně ani já, děj vytváří jen logika jednání postav. Souhlas ke spuštění projektu jsem dal teprve před několika dny, když jsem zjistil, že už mám napsáno dost, aby to pro list nebyla ostuda. A pokud by mě snad přejelo auto, bude to po Schubertovi další Nedokončená, tentokrát v próze.
Nestresují vás uzávěrky novin?
Naopak. Jsem šťasten, že si ve svém věku mohu dopřát tak dobrodružnou premiéru.
Nejste zrovna mainstreamový autor a mnoho čtenářů vám stále neodpustilo vaši komunistickou minulost. Jaké reakce čekáte?
Se svojí složitou historií žiju už půl století. Myslím, že jsem si ji odpracoval a dost přesně ji popsal. A mainstream pro mě není pejorativní označení, i když nepíšu bestsellery, jako to umí můj kolega a soused na Sázavě Michal Viewegh. Normální knihu si koupí jen ten, kdo ji chce číst. V novinách se bude čtenářům nabízet jako přívažek. Chci oslovit široké publikum, ale je pro mě velká neznámá, kolik z mnoha set tisíc čtenářů Mladé fronty DNES si románu vůbec všimne, kolik u něj setrvá a kolik jej odloží jako neobjednaný pozdrav z kuchyně.
Vzpomněl jste Karla Schwarzenberga. Právě on ve svém laudatiu k vašim osmdesátinám vloni řekl, že jste překonal předsudky ve své vlasti, naše národní předsudky a své předsudky vůči cizině, což se podaří málokomu. Co bylo nejtěžší?
Když člověk rozpozná chybu a pokusí se s ní něco udělat, když se pak střetne s týmž systémem, kterému věřil, a když je potom do ciziny doslova odnesen, odehraje se řada situací, se kterými se musí vypořádat. Nejdřív je nutné udělat pořádek v sobě, pak je ale ještě těžší, jak se vyrovnat s vlastí, která byla částí jeho generace uvedena v omyl, i když pak zase z omylu vyvedena. A nakonec – jak se vyrovnat se zbytkem světa, který se mu stal domovem, ale domovem vlastně není, asi jako mému cizinci. Jsem rozkročen mezi Prahou a Vídní, ve dvou zemích, které spolu vedou silný spor. Češi vytýkají spoustu věcí Rakušanům a naopak. Jedni druhým křivdí a nerozumějí. Já sedím mezi židlemi a vysvětluji na obě strany. Otázka Temelína nebo Benešových dekretů je přitom jenom vrcholem konfliktu. Ale nestěžuji si. Vždycky to bylo napínavé a pořád ještě je.
Jste tedy cizincem v zemi, kde převážně žijete, nebo v té, kde jste se narodil?
Nejvíc doma jsem asi ve vlaku. Těším se cestou tam i zpátky. Ale ta poslední povede zřejmě do Prahy.
