Přesnou repliku dobového Studia 54 začal Christopherův tým budovat loni, částečně na místě někdejšího skutečného klubu, částečně v torontském komplexu Cinespace. Kostýmy, světla, líčení, všechno muselo věrně odpovídat módnímu stylu let 1979-80. "Točili jsme svým způsobem ve zvláštním, nádherném vesmíru," říká režisér, "a bylo fascinující sledovat, jak ono mrtvé disko před našima očima postupně ožívá - po více než deset nocí."
S filmovou retrovlnou, kterou ve Spojených státech podpořil nečekaný úspěch před časem obnovené premiéry travoltovského muzikálu Pomáda i nové vydání soundtracku k filmu Horečka sobotní noci, se samozřejmě veze dobová hudba. Klub 54 není výjimkou a provází jej diskotékové dvojalbum nazvané příznačně 54.
Producenti použili obvyklé "obezličky": nově natočili dvě skladby, z nichž vyniká zvláště If You Could Read My Mind. Jejím autorem je kanadský písničkář Gordon Lightfoot, oblíbený autor Františka Nedvěda. Diskoaranžéři však zatočili s jeho hudbou jinak a píseň nechali nazpívat trojicí dam: černou Ultra Naté, bílou Amber a latinskou Jocelyn Enriquezovou. Zbytek dvojalba 54 tvoří dřevní diskotéková hudba v podání Silver Convetion, The Miracles, Edwyna Stara a dalších, jsou tu i Blondie, kteří se na jaře 1999 vracejí na scénu, a jejich trhák Heart Of Glass. Éra stříbrných diskokoulí, světelných parketů a rozkomíhaných kyčlí neměla v Americe tak umolousaný přídech, jako na starém kontinentu nebo v Československu, kterým cloumal nejeden diskopříběh. Alespoň rytmus taneční hudby šlapal za mořem naprosto spolehlivě.