Jak se člověk, který má za sebou tragickou zkušenost, stane humoristou?
Možná mohu dělat to, co dělám, právě proto, že jsem mentálně i fyzicky přežil peklo světa. Jiný důvod je, že jsem potom dál nežil jako maďarský spisovatel, ale jako izraelský občan, otec a voják.Vyměnil jsem domovy a můj život pronásledovaného Žida skončil. Vzpomínám na příhodu z německé restaurace, když vedle mne někdo prohlásil: Kishone, nemohu vydržet pach Židů. A já jen řekl: Jděte k psychiatrovi. Smál jsem se, protože jsem nebyl německý Žid, ale turista. Další ironií je, že děti a vnuci nacistických vrahů stojí první ve frontě o můj podpis. Jen v Německu se prodaly desítky milionů výtisků, v Rakousku jsem možná nejoblíbenější autor. Vidíte? Na konci jsem to já, kdo se směje.
Izrael je podle vás jediná země, která nezná antisemitismus. Ale zato zná fanatismus.
Vy znáte Izrael jen z médií a knih. U nás je devět procent ortodoxních Židů, kteří žijí podle přísných pravidel. Ale jedenadevadesát procent lidí podle nich nežije. V televizi se neukazuje, že malý Izrael je pátý stát, který má vlastní satelit, ani naše univerzity či neuvěřitelný pokrok s hi-tech zdroji. Zato se ukazují zraněné palestinské ženy v nemocnici. Jeden z nejlepších německých magazínů Der Spiegel nikdy nezmínil moje jméno. Má mě za izraelského šovinistu.
A jste izraelský šovinista?
To jsem. A totální. Ale nezapomeňte, že jsem přežil holocaust. Ignatz Bubis mi řekl: Celý život jsem chtěl poukázat, že jsme Němci jako ostatní, jen jiného vyznání. Ale ztroskotal jsem.
Věříte na izraelsko-palestinské smíření?
Věřím na dočasný klid zbraní. Mír už naše generace nemohou uzavřít. Děti jsou vychovávány od školky v nenávisti, která je silnější než zdravý rozum. Můžeme udělat jakousi izraelsko-palestinskou monarchii. Už tady byla - více než sto tisíc Arabů pracovalo v Izraeli.
Když jste izraelským šovinistou, proč tolik času trávíte ve švýcarském Appenzellu?
Ve Švýcarsku mám dům, ale v Izraeli děti. Nehledejte v tom žádné emoce: zkrátka jsem potřeboval klidné a civilizované místo pro své psaní. Praha tehdy nepřipadala v úvahu, protože tam vládl pan Husák. Nechtěl jsem ani do Německa, přestože jsem tam tolik oblíbený. Koneckonců jsem nechtěl ani do Švýcarska. Jenže mi tam učaroval dvoupatrový domek, jehož střecha jako by se dotýkala nebe. Koupil jsem ho a vybudoval v něm svou stálou rezidenci. Appenzell je rezervoár pro normální lidi, ne pro bankéře z Curychu. Žiju tam už dvaadvacet let, a když něco píšu, jsem tam pořád. Takže jsem vlastně trochu zůstal Evropanem.
Neuvažoval jste v 90. letech o návratu do Maďarska?
Já už nejsem Maďar. Narodil jsem se v Maďarsku, kde mě chtěli spálit. Židé směli na univerzitách tvořit maximálně devět procent studentů, nesměli mít jméno, které by znělo maďarsky. Byli jsme trpěni jako nenáviděný národ. Odešel jsem a stal se ze mne šťastný a pyšný Izraelec. Mám pas psaný v hebrejštině, píšu hebrejsky a v Izraeli žiju už čtyřiapadesát let. Maďarsko nicméně čas od času navštívím: inscenoval jsem tam svou hru, vyšla mi tam spousta knih a dostal jsem ocenění. Už v kádárovském Maďarsku jsem byl legendou. Přišel jsem do knihkupectví, kde jsem kupoval německo-maďarský slovník. Knihkupec mě pak zavolal do vedlejší místnůstky, vytáhl jednu moji knihu a potichu říká: Nevyzraďte to nikomu, ty knihy se nedají sehnat. Když vyšla moje první kniha, prodalo se v deseti dnech na padesát tisíc výtisků. Přesto se tam necítím doma. Stále rozumím řeči - ba i tomu, co si mumlají. Ale nerozumím jejich tvářím, které se mi zdají tak vzdálené.
Existuje země, kde populární nejste?
Většinou záleží na schopnostech překladatelů. Mám obrovské úspěchy v Turecku a obrovské neúspěchy v Norsku. Fiasko mě čekalo v Británii, zklamání v Americe, kde jsem byl na cestě stát se hvězdou.
Prý nevěříte na moudro, že pravý talent se vždycky prosadí.
To není moudro, to je bullshit. Svět je plný skvělých hudebníků, zpěváků, spisovatelů a herců, kteří nepřijdou ke slovu. Je to loterie, v níž jsem měl obrovské štěstí. Zkušený nakladatel musí udělat z knihy skandál. Moje hra Je žíšmarjajosef měla docela úspěch. Ale teprve když ji církev veřejně odsoudila, před kasou byla kilometrová fronta. Každého z nás, i ty, co se pohybují ve vysokých kruzích literatury, stahují pravidla světa, ve kterém žijeme. I já kapituloval a spolupracuji s televizí.
Je těžké psát humor?
Humor je ta nejtěžší literární forma. Číst ho znamená pro čtenáře spolupracovat. A to je těžší než se dívat na sitcom - člověk se už nemusí umět smát, protože tam se smějí za vás. Na světě už skoro nejsou žádní dobří humoristé, kteří by dokázali vyprávět příběhy - zůstal jsem poslední mohykán.
|
Recenze - Kšeftařská lidovost pana Kishona |
|
Obálka českého vydání knihy Picassova sladká pomsta od izraelského humoristy Ephraima Kishona (1924) tvrdí, že s autorovými "postoji a soudy není nutno bezvýhradně souhlasit, na každý pád se ovšem nelze nad nimi nesmát". To je lež: "na každý pád" se tomuto Kishonovu výsměchu takzvaně nesrozumitelnému a podvodnému modernímu výtvarnému umění může smát pouze ten, kdo se spokojí s generalizacemi, které ho osvobodí od nutnosti přemýšlení a rozlišování. Kishon nejprve napsal knihu Picasso nebyl šarlatán a na základě jejího ohlasu, jako správný obchodník, pak pokračování Picassova sladká pomsta (německé vydání 1995). "Krása je pro moderní umění mrtvá. Žije už jen v dílech starých sto a více let, která jsou nadána imunitou. Přítomná doba patří vysoce dotované skládce," tvrdí Kishon. "Pro mě za mě si může každý mazat a vyrábět, co chce, jen když starosta kvůli tomu nemusí sahat do peněženky. A vážené pány kritiky prosím, aby mně ty věci drželi od těla. Především ze zdravotních důvodů," žádá na jiném místě spisku arbitr "obyčejných" lidí. Zpochybňování moderního výtvarného umění je legitimní, neboť ono samo radikálně využívá právě těchto postupů ve vztahu k tradicím a kánonům. Kritického, "neohleduplného" demaskování plagiátů, žvástů, zasvěcenecké hantýrky, pro něž je moderní umění osvobozené od norem úrodnou půdou, je naléhavě třeba. Jenže útoky Kishonova typu jsou kontraproduktivní. Diváka odvádí od schopnosti kritického náhledu k zastávání apriorních postojů - a k obranářským reakcím protistrany. Kishon takzvaně nepřistupuje na hry avantgardy, nechce rozumět, proč červený a černý puntík na žlutém pozadí může být uznávaným a dobře placeným uměním. Nevidí či nechce vidět výtvarné umění 20. století jako vývoj, jako reakci na sám život, jako svár. Neumí nebo nechce si představit, že "flekatý" obraz může někomu přinést estetický požitek; kdo něco takového tvrdí, je prý podvodník. Co Kishon nepřijímá, to odkazuje do pozice marginálie, vyšinutosti, nechtěného či zlomyslného vtipu. Přiložené ilustrace, jež mají být předměty doličnými, jsou vesměs známkové velikosti a často nevalné kvality, což je nečestný prostředek - často je totiž účinek díla přímo spojen s jeho formátem, s energií barev, ploch atd. V rozporu s tvrzením, že krása žije už jen "v dílech starých sto a více let", autor v závěru knihy bere některé moderní výtvarníky na milost: Chagalla, Rousseaua, Magritta a pár dalších. Vždy však musí běžet o díla hezky srozumitelná, múza těch umělců musí být "příčetná". Dobře tenhle slovník známe - od komunistických kulturtrégrů. Rozdíl je naštěstí v kontextu: Kishon bojuje nikoliv mocensky, nýbrž občansky, nadto v prostředí, které soudobým výtvarným uměním žije, diskutuje o něm, adoruje je či nenávidí. V Česku je mrtvo; na výstavy příliš nechodíme, když něčemu nerozumíme nebo se nám nelíbí, kašleme na to. V knize jsou faktické chyby: například Duchampova Fontána, proslulá obrácená záchodová mušle, není z roku 1964, nýbrž 1917. Čirým nesmyslem je věta: "Impresionisté a postmodernisté přece nevystavovali plechovky s rajskou polévkou, které lze se slevou koupit v supermarketu za rohem, nýbrž dali malířství nový rukopis, a to tím, že rezignovali na optickou přesnost." Vzhledem k tomu, že nemám k dispozici originál knihy, těžko určit viníka lapsů. Nicméně český nakladatel nepůsobí věrohodně, když na obálce tvrdí, že překladatelka knihy Hana Linhartová je předsedkyní Obce spisovatelů. Tou nebyla a není. Josef Chuchma |
| EPHRAIM KISHON Picassova sladká pomsta Výpravy do moderního umění Přeložila Hana Linhartová. Epocha, Praha 2003, 120 stran, náklad a cena neuvedeny. |
 Ephraim Kishon (1924). Původním jménem Ferenc Hoffman, roku 1949 utekl z Maďarska do Izraele. Autor povídek, divadelních her a scénářů. V češtině mu vyšlo devatenáct titulů, naposledy Picassova sladká pomsta. |
