Obě sestry mají chuť k experimentu i uměleckou odvahu v krvi a obojí pro tento večer potřebovaly. S takovým materiálem (alespoň oficiálně) totiž nikdy neměly co do činění.
Bittová k jazzu přičichla během své kariéry několikrát - například ve skupině Čikori nebo na loňském albu s Emilem Viklickým a Georgem Mrázem. A bude-li přání otcem myšlenky, jakési "rom-jazzové" prvky bychom našli i na některých nahrávkách Idy Kelarové.
Nikdy však nešlo o interpretaci skladeb, jejichž valná část patří do šuplíku přezdívaného "great american songbook", tedy jakéhosi rodinného stříbra americké z jazzu vycházející populární hudby.
Nevyrovnanost
Koncert byl tedy velkou hádankou, neboť kvalita zpěvu sama o sobě nebo originalita vlastní tvorby není vždy zárukou smysluplného uchopení tohoto repertoáru. A zřetelná nevyrovnanost výsledku byla také potvrzením tohoto faktu.
Tam, kde se Kelarová a Bittová, ať už v sólech nebo v duetech, pokoušely skutečně "zpívat jazz", nebyly stoprocentně uvěřitelné. Když obě krotily svůj temperament, v případě Kelarové k dobru věci, u Bittové spíše naopak, zbytečně se zkoušely "vřadit do proudu" a působily poněkud bezradně.
Zajímavé srovnání v tomto smyslu nabídlo jediné sólové vystoupení slovenské jazzové zpěvačky Miriam Bayle (která s Bittovou a Kelarovou koncert připravovala a korepetovala), jež se sice osobitostí ani hlasově nemůže sestrám rovnat, ale její zažití jazzového zpěvu a orientace v něm najednou pódium rozsvítila a zdálo se, že i muzikanti dostali kdesi v půlce koncertu potřebnou transfuzi.
Nejkrásnější, v pravdě posvěcené okamžiky nastaly tehdy, když Kelarová a Bittová vpustily do úprav písní svůj naturel. Jako příklady za všechny mohou posloužit dvě z nejznámějších písní, které onoho večera zazněly. Georgia On My Mind v podání Idy Kelarové se vkusně posunula díky vokálnímu triu romského muzikantského klanu Duždů, zpívajícímu v cikánských harmoniích, právě do hájemství hudby, jíž se zpěvačka "v hlavním úvazku" věnuje.
Iva Bittová zase My Funny Valentine zahájila improvizovaným rozhovorem svého hlasu s trubkou Júlia Baroše a posléze rozprostřela celé spektrum hlasových barev (včetně některých zcela neznámých) a melodických i rytmických výletů mimo žánr, aniž by však slavná píseň ztratila tah a "poznatelnost".
Koncert byl koncipován jako skutečná show s decentním konferenciérem Ladislavem Špačkem a se sestavami střídajícími se na každou píseň.
Základ kapely tvořilo slovenské trio pianisty Ondreje Krajňáka, jako hosté vystoupili například českoamerický kontrabasista George Mráz, mladý český kytarista David Dorůžka, perkusista Miloš Dvořáček, ale třeba i slovenský primáš Ivan Herák.
Možná až příliš vážnou atmosféru občas prosvětlily okamžiky nadhledu a vtipu. Ten někdy vnesla přímo ve svém projevu Iva Bittová, jindy režijní pojetí - když třeba v sinatrovské latině Fly Me To The Moon vběhly na scénu dvě tanečnice, jež jako by si odskočily z karnevalu v Riu.
Vklad pro budoucnost
Koncert sám měl v jedné věci poněkud absurdní rozměr. Nikdo ze zúčastněných by bezpochyby na "svou skutečnou hudbu" Lucernu nevyprodal. Lucernu by dnes jistě nevyprodal ani žádný český jazzman (včetně George Mráze).
A Lucernu by s největší pravděpodobností nevyprodala ani žádná světová pěvecká ryze jazzová hvězda, snad s výjimkou Diany Krallové. Při tomto jednorázovém - a zopakujme, že vlastně experimentálním - projektu naopak sál praskal ve švech.
Nemeditujme nad tím, zda byl důvodem skutečný zájem publika být u něčeho, co se zřejmě nebude nikdy opakovat, což by bylo velmi dobré vysvědčení, nebo se pořádající agentuře "jen" podařilo akci dobře prodat jako společenskou událost.
Nejdůležitější je totiž to, že z výtěžku se může zaradovat občanské sdružení Miret, zabývající se uměleckým vzděláváním romské mládeže. Třeba právě díky tomuto koncertu za pár let budeme tleskat novým Bittovým, Kelarovým, novým Duždům. A to by bylo jen dobře.
IDA KELAROVÁ & IVA BITTOVÁ
Lucerna Praha, 5. ledna, pořádala agentura SergeArt.
Hodnocení iDNES.cz: 60 %
