Záměrem autorů bylo zviklat vžité představy, že zvířata kromě základních emocí - strachu a bolesti - nic necítí. Vedle předsudků také požadovaná objektivita a hrozba z nařčení z antropomorfizování nutí vědce eliminovat výroky poukazující na city zvířat. Konzervativnějšího, touto zdrženlivostí ovlivněného čtenáře v knize Když sloni pláčou potěší nevtíravost argumentů i naznačených problémů, již by u ochránců zvířat asi nečekal.
Masson a McCarthyová posbírali množství záznamů o pozorování chování zvířat, ze zajetí i z volné přírody (vedle jiných také od nám známé Diany Fosseyové - autorky práce Gorily v mlze). Záznamy uspořádali do deseti kapitol podle skupiny emocí, jimiž zvnějšku pozorované chování odpovídá. Snažili se ukázat emocionální život zvířat nejen z té "růžové" stránky. Také u zvířat najdeme ubližování, války, znásilnění nebo mateřský kanibalismus, ačkoliv, podotýkají, mnohem méně často než u lidí. V knize se nabízejí i další otázky ke zvážení. Jestliže nemáme důkazy o tom, zda některou emoci zvířata mají, proč apriori předpokládáme její neexistenci? Nebyl by vhodnější opačný postup?
Jak název pubklikace napovídá, i zvířata mají někdy projevy připomínající naše city. Přesto si je vysvětlujeme mechanicky. Možnou příčinou je podle Massona a McCarthyové jakási naše sebeobrana. Použít k pokusu zvíře, o kterém víme, že dovede citově prožívat, je těžší než použít kus označený číslem. Jiným vysvětlením je snaha mít výlučné postavení na Zemi. V pozadí knihy jako by stály otázky: Jsme schopni změnit svoje představy o zvířatech? Jak moc by se muselo změnit naše chování, kdyby zvířata dovedla vyjadřovat svoje city nejen pláčem, ale i řečí? Odpovědi nechť si každý najde sám.
Jeffrey Moussaieff Masson a Susan McCarthyová: Když sloni pláčou. Překlad Michal Spravitel, odborná spolupráce Helena Kholová. Rybka Publishers, Praha 1998, 296 stran, náklad a cena neuvedeny.
