RECENZE: Na Katy Perry je sympatické, že není falešná. Tedy kromě zpěvu

Hudba není jen jedna, stejně jako není jedna literatura nebo film. Od Nesboa těžko budeme čekat stejný typ sdělení jako od Dostojevského, přitom oba jsou ve svém oboru mistři. S tímhle vědomím bylo dobré jít v pondělí do pražské O2 arény na koncert Katy Perry.

Třicetiletá americká popstar první velikosti jede šňůru The Prismatic World Tour, na které v rámci pečlivě zrežírovaného a do posledního detailu vychytaného divadelního představení prezentuje devět písniček z posledního alba Prism, vydaného v říjnu 2013, šest kousků z předchozího titulu Teenage Dream a několika starších písní samozřejmě včetně kdysi „skandální“ I Kissed A Girl. Tolik strohá a vlastně nepříliš důležitá fakta.

Katy Perry

80 %

Praha, O2 Aréna, 23. 2. 2015

pořádala agentura Live Nation

Ohrnout nad Katy Perry en bloc nos je strašně jednoduché. Dá se jistě s úsměškem - a po pravdě - říct, že její písničky jsou úplně tuctový rádiový mainstream, který se, dobrá, hodí asi docela dobře k tanci, ale s hudbou, kterou také stojí za to poslouchat, má společného máloco. Že Katy Perry vlastně není žádná zpěvačka, v podstatných částech show je radno pochybovat, zda zpívá opravdu naživo a tam, kde je to evidentní, skučí jak raněný šakal. A vůbec, že je to celé jen taková legrace pro děti.

Ale tím jsme u jádra pudla. Katy Perry se netváří, že je Frank Zappa, dokonce si určitě ani nemyslí - abychom zůstali u popu - že je skladatelský Sting a hlasová Beyoncé. Z její bezmála dvouhodinové show je jasně patrné, že je velká byznysmenka, která přesně ví, kde je její síla. Koho oslovuje. A těm chce dát to, co od ní očekávají, v té nejlepší kvalitě. Ano, kvalitě. I toto slovo sem právem patří.

Protože „koncert“ Katy Perry je skutečně skvělé představení pro děti, případně trošku i pro infantilní -cetileté slečny a jejich bezradné chlapce. Když se do mystického intra rozevře na gigantickém pódiu obří pyramida, z níž jak Botticelliho Venuše vystoupí - nikoli nahá, nýbrž ve světélkujících panenkovských šatečkách oděná - zpěvačka, a začne zpívat jeden ze svých největších hitů Roar, školačky prvního stupně na ochozech pouštějí popcorn na zem, třeští oči, zvedají ručky k aplausu a napínají hlasivky k prasknutí.

Od páté písničky Dark Horse se přesouváme do starého Egypta (jistěže v souladu s veleúspěšným klipem) a víceméně tam setrváme na další tři kousky. Děti si nenásilně zopakují v dějepise naučená fakta o pyramidách, faraonech a staroegyptské vizuální estetice, rodiče mohou zaperlit chytrostmi o tom, že ten kůň, co na něm zpěvačka sedí, „není živej, je to jen taková velká loutka, ale asi ňáká vychytaná, protože se hejbe fakt jako živá“, a čas vlastně velmi příjemně ubíhá oběma generacím. Jen opravdový neruda se na takové podívané nudí.

Nejzábavnější proměna přichází na řadu jako třetí: všichni do kočičího! Na zadním prospektu pódia, který tvoří trojúhelníková promítací stěna, běží vtipné animované výjevy z kočičího života včetně fórů typu „kočky nakupují šperky u Catiera“ a „bydlí v hotelu Kitz“, a k tomu zní jakoswingová verze Hot N Cold. Celé to má šmrnc legrační hry na pokleslý meziválečný kabaret - znáte z Adéla ještě nevečeřela.

Jediné, co v téhle show přebývá, je další kapitola, ta akustická. Na živé zpívání jen s piánem, příp. akustickými kytarami a kontrabasem prostě Katy Perry nemá. Může být stokrát převlečena za nevěstu, když není na co víc koukat a z diváka (tedy hlavně toho dospělého) se stává posluchač, octne se v realitě a kouká na hodinky, kdy bude trápení konec.

Naštěstí hned po komorním bloku přichází ten nejtanečnější a zvolna se směřuje do finále. Katy Perry nasazuje po černých a bílých zelené vlasy a diskotékový (a v úplném finále hipícky barevný) úbor, všechno se to začne hýbat, poletovat vzduchem, po rampách, které jsou vytrčeny do dvou třetin plochy haly se projíždí nafukovací auťák. Konec dobrý, všechno dobré. A to máme před sebou ještě přídavky.

Nejprve Birthday. Z hlediště vytahují pomocníci dívku Lenku, která právě slaví narozeniny, a způsobují jí zážitek, o němž bude dojatě vyprávět vnoučatům. Posadí ji na křeslo, které se posléze vysune do výšky do podoby patrového dortu, a okolo - a pak i nad ochozy - létá Katy Perry na svazku barevných balónků. Takovouhle oslavu vám u McDonalda neuspořádají, byť je to přesně ten samý druh kultury.

A druhý přídavek, Firework. Na naplnění názvu songu se sice chvilku čeká, ale nakonec to přijde: ohňostroje, rachejtle, sršící obří prskavky, střílení jak o Božím těle, jak říkávaly naše prababičky. „Táto, tady je ňáká mlha,“ praví dítě po rozsvícení haly. „No to je kouř z těch rachejtlí,“ praví spokojený otec. A pak se k dceři nakloní a praví: „Dík, jsem rád, žes mě s sebou vzala.“

Charli XCX

PS: Pro úplnost ještě pár slov o předkapele. Na britské zpěvačce, která si říká Charli XCX, je nejzajímavější původ. Její matkou je totiž ugandská Indka - jak se Indové do africké Ugandy dostali, si račte vygooglovat. A na tom glamově-pop-novovlnném sedmdesátkovém „nic“, které společně se svou dívčí kapelou produkuje, stojí za řeč snad jen to, že je s tím kupodivu docela úspěšná, čehož je důsledkem angažmá do role předskokanky na celém turné Katy Perry.

Příchod Katy Perry na scénu byl ve velkém stylu