"V jednom jsem si ale myslel, že ho nikdy nedostihnu. V tom přetřásaném vztahu k mafii, k jejím spleteným neprůhledným sítím. A vidíte!" dodává v rozhovoru pro magazín MF DNES.
* Kolikrát týdně se na vás někdo obrací s tím, že je v nouzi a jestli byste mu finančně nepomohl?
Lidé se neobracejí jen na mě, vím to i od jiných kolegů z branže. Někdy to bývají tragédie, šílené příběhy. Nemoci, zadlužení, výpovědi z práce, příběh N exekuce, ztráty bytů. Teď ale komu věřit?
* To by mě právě zajímalo - jak to řešíte?
Hovořil jsem o tom jednou s Dagmar Havlovou, která řídí vlastní nadaci. Ptal jsem se, jak poznáte, že ti lidé jsou opravdu v tísni? Ona odpověděla, že na to mají tým, který to zjišťuje, a nabídla, že mi s tím rádi pomůžou.
* Ptám se proto, že ne každá vaše pomoc druhým se vám vždy vyplatila. V 80. letech jste trochu nešikovně prodal vilu vekslákovi Miroslavu Provodovi, který v ní skladoval pašované zboží a pak jste kvůli tomu měl problémy s bezpečností.
Uznávám, nebylo to moudré. Ale ten dům byl prodán, už mi nepatřil, uzavřeno. Měl jsem se ho snad při prodeji zeptat: „A nebudete tam překládat pašované zboží?“
* Vyšlo také najevo, že jste se v 90. letech stýkal s mafiánem Františkem Mrázkem.
Stalo se vám, že vás někdo vědomě dostal do situace, že jste naletěl? Říkáte si, jsem já to blbec důvěřivej! Takhle se člověk učí celý život...
Karel Gott náhle odvrátí hlavu od kávy, rozzáří se a zamává kamsi za mě. „Áhoj!“ zvolá. Otočím se a pochopím - do pokoje vcupitala dvouletá dcerka Charlotte. „Pojď k nám! Dáš tátovi pusu?“ natahuje k ní ruce. Charlotte se přikolébá, maličkou dlaní mu podá kousek jablka. „Ty mi dáš kousnout? Jéé, ty jsi hodná!“ svítí nadšením. Jenže malá propukne v pláč. „Karle, tys ji kousl do prstu!“ prohlásí nešťastně partnerka Ivana. „Ale nekousl, jen nechtěně lehce stiskl,“ brání se zpěvák, zjevně v rozpacích, a dlouze se omlouvá. „To máš pro život, abys nebyla tak důvěřivá k lidem jako já,“ zlehčuje s úsměvem situaci.
* Vraťme se ještě na chvíli do roku 1986, kdy vás kvůli vekslování Miroslava Provoda vyšetřovala policie.
To tehdy vypadalo, že půjde o velké problémy. Vysvětloval jsem vyšetřovatelům, že jsem o tom nevěděl a že ten dům mu patří, že tam nejezdím. Vyšetřovatel ale namítal: „No jo, pane Gotte, ale ten dům je napsán na vás!“
| KAREL GOTT V PĚTI BODECH * Narodil se 14. července 1939 v Plzni, po nepřijetí na UMPRUM se vyučil elektromontérem v ČKD. * Své angažmá začal v roce 1962 v divadle Semafor, po odchodu v roce 1965 zakládá s bratry Štaidlovými vlastní scénu Apollo. * V roce 1967 odchází na zkušenou do USA, je úspěšný i v dalších zemích, zejména v Německu. V 70. letech si získává popularitu i v Rusku. * V průběhu své více než čtyřicetileté pěvecké kariéry zvítězil 33krát v anketě Zlatý slavík, dodnes v Česku prodal přes 27 milionů alb. * Nikdy nebyl ženatý, z předchozích vztahů má dcery Dominiku a Lucii. Se současnou partnerkou Ivanou Macháčkovou má 1,5letou dceru Charlotte Ellu. |
* Jak vám při vyšetřování bylo?
Byl to šok, nemohl jsem spát. Svou naivitou jsem se nechtěně dostal do role spolupachatele!
* Nebál jste se v těch chvílích o kariéru?
O kariéru jsem se bál celou normalizaci. Dostal jsem se tak vysoko, že jsem byl nepohodlný. Občas jsem přemýšlel, jak by mě mohli odstřihnout. Těžko mě mohli zakázat jen tak. Museli by udělat něco, aby mě zdiskreditovali, aby si lidé všech profesí řekli: Sice nám zpíval hezky, ale je to syčák! Stačilo by, že by mi třeba nastrčili do auta drogy. Proto jsme před cestou do zahraničí v garáži vždycky s tátou prohlédli auto tak dokonale, že jsme ho málem rozebrali. Pak se garáž otevřela a já ujížděl s plnou nádrží bez zastavení rovnou na hraniční přechod.
* Kolikrát měsíčně jste to auto rozebírali?
V 70. letech před každým výjezdem do zahraničí. A že jich bylo! Na druhou stranu ale ti nahoře věděli, že kdyby mě začali zlobit, můžu při každém z těch stovek výjezdů na Západě kdykoliv zůstat.
* Musel jste před výjezdy na pohovor třeba o tom, co můžete na Západě říkat?
Nikdy. Nikdy ode mě nic nechtěli.
* Ani po návratu?
Nikdy.
* To mě překvapuje.
Proč? Že jsem nemusel psát zprávu ze zájezdu? To myslím dělal někdo za mě.
* Ptali se vás někdy západní novináři, co si myslíte o politické situaci v Československu? Třeba o lidských právech?
Na lidská práva se moc neptali, spíš padaly pichlavé narážky, že když mi povolují vyjíždět, jistě musím politicky držet krok. Říkal jsem, že krok držet nemusím, ale jazyk za zuby ano. Tehdy se říkalo: Drzý jazyk, brzy Ruzyně.
* Co myslíte, proč jste tedy měl tak výsadní postavení, že jste mohl bez potíží jezdit koncertovat na Západ? Že jste občas zazpíval na Festivalu politické písně?
Na Festival politické písně mě nikdy nikdo nedostal! Osvobozovala mě dlouhodobá smlouva, dnes už doživotní, se západoněmeckou nahrávací společností Polydor, která právě nyní trvá čtyřicet let. Měl jsem v Německu takový úspěch, že mě nemohli nepustit. Tím by dokázali, že nepovolují svým umělcům vyjet.
* To jste měl štěstí, že jste ji uzavřel už v roce 1967, těsně před okupací. Pak byste ji asi mohl podepsat jen těžko.
V té smlouvě stálo a stojí, že zpěvák Karel Gott bude kdykoliv k dispozici pro všechny promoakce ke všem deskám, které natočí. Proč by dělali potíže zpěvákovi, do kterého není potřeba investovat a který ke své práci potřebuje jen své hlasivky, a který navíc pro státní konto vydělával cenné devizy? To byl důvod, proč mě nezlobili. Myslím, že to byl Lubomír Štrougal, který mi jednou řekl: „Zpívejte tak, jak zpíváte. Stačí, že dobře reprezentujete.“
* Na Západě jste prodal miliony desek. Jaké jste z toho měl po zdanění příjmy?
Extrémní rozhodně ne. Samozřejmě nám něco nechávali na reprezentaci, abychom si mohli koupit smoking a nevozili si s sebou polévky v konzervě, které bychom si ohřívali v hotelu.
* Říkalo se s nadsázkou, že na vašem zpěvu vydělal režim v devizách víc než na mladoboleslavské Škodovce. Tušíte, kolik peněz jste přivedl do státní kasy?
Hodně. Z těch milionů desek to státu vyneslo desítky milionů marek. Jen pro příklad, když jsem měl naplněnou sportovní halu, která měla čistý zisk milion až milion čtyři sta tisíc korun, můj honorář byl 600 korun.
* Tak málo?
Po obdržení titulu Zasloužilý umělec jsem pak dostával dvanáct set. Celý zisk si dělili pořadatelé, Pragokoncert a další. Jenže, když jsme jeli koncertovat do zahraničí, museli jsme se rovnat zvukově západním kapelám, které měly fantastickou technickou výbavu. V Hamburku nebo v Berlíně den před námi měli interpreti takovou techniku, která doslova učesala lidi dozadu. Takovou techniku jsme si mohli koupit jen za devizy, které jsem nedostával.
* Jak jste to řešili?
Německá firma Dynacord nám dávala nějakou techniku k dispozici. To ale neplatilo vždy. Například jsme potřebovali melotron, obrovské zařízení s nejrůznějšími akustickými efekty. Jenže stálo přes třicet tisíc marek! Museli jsme odůvodnit, proč ho potřebujeme, a získat řadu povolení. Takový paradox! My jsme vydělali devizy, ale potřebovali jsme povolení, že smíme část utratit za to, co jim bude dál vydělávat!
VZKAZ OD HUSÁKA
* Jak často jste uvažoval o emigraci?
Velmi často. Kdykoliv jsem cítil křivdu. Nikdy jste mě ale neviděli stěžovat si na minulou dobu a že by toho bylo na hodně tlustou knihu. Ale protože nejsem pan Jaroslav Kmenta, tak bych si na ni nemohl dělat reklamu...
A je to opět tady. Během tří týdnů, kdy náš rozhovor vzniká, vysloví Karel Gott to jméno snad padesátkrát: Jaroslav Kmenta. Je přitom notně rozčilený, hned několikrát mi nekompromisně oznamuje: „Ten rozhovor ruším!“ Tak moc mu můj kolega z MF DNES leží v žaludku. Rozlítil ho svými články a zejména aktuální knihou Kmotr Mrázek, kde Gottovo jméno spojuje s mafií. „Mé jméno je instituce, která zaručuje pozornost, a pan Kmenta je další člověk, který na tom vydělává. Opět mé jméno někdo zneužívá!“ trvá na svém Gott. „Proč jsem spojován s mafiánem Mrázkem? Vždyť ve svém životě potkal spousty lidí! Proč je tam tedy vypíchnuto zrovna mé jméno? Protože mu to pomůže prodat knihu! Lepší promo si udělat nemohl. A v novinách vycházejí články se senzačním odhalením: Tajný život Karla Gotta - mafie a disent! Tak to jsem rád, že aspoň ten disent...“
* Vraťme se k emigraci. Dvakrát jste si ji vyzkoušel.
Pozor, třikrát! Poprvé, když mi bylo třináct.
* Tuhle příhodu neznám.
Byla to spíš taková klukovina. Tři spolužáci se vydali přes Teplice na Cínovec k hranicím s NDR. Samozřejmě nás ale chytili, zjistili si naši totožnost a druhý den nás poslali domů.
| MAFIÁNI, VEKSLÁCI A KAREL GOTT * Zlatý slavík má nadání pro zpívání, ale ne pro obchod. Zpěvák Karel Gott se s podsvětím poprvé vážněji zapletl začátkem 80. let, kdy svému známému Miroslavu Provodovi prodal vilu v Jevanech. * Provod jej tehdy požádal, aby vila zůstala napsána na zpěváka, protože on sám by nedokázal doložit své příjmy, protože žil převážně z vekslování. Když byl Provod v roce 1986 zatčen, vyšlo najevo, že ve vile přechovával pašované zboží, za což byl vyšetřován i Gott. * V 90. letech zpěvák kývl Provodovi znovu, když svým jménem zaštítil nadaci na podporu rodin zastřelených policistů, díky které Provod s mafiánem Františkem Mrázkem odváděl i pozornost od svých obchodů. Gott dnes přiznává, že oběma mužům naletěl. |
* Podruhé jste za hranicemi zůstal v roce 1968. Nejvážnější ale byla vaše emigrace v roce 1971. Proč jste se k ní rozhodl?
Dostávali jsme náznaky, že se nad námi stahují mraky. Zároveň jsme byli namlsaní, jak se s námi zacházelo v Německu a Rakousku, kde jsme měli doslova naservírovaný červený tepich a mohli jsme si vychutnávat plné sportovní haly. Z dnešního pohledu to byl sen! Gruga Halle v Essenu - dvanáct tisíc lidí, Westfallenhalle Dortmund - čtrnáct tisíc lidí. Ti lidé si na nás dobrovolně koupili lístky! Co by mi to bylo platné, být v Československu a spolupracovat s ideology, kdyby tady na můj koncert nikdo nepřišel?
* Čí to byl nápad, zůstat za hranicemi?
Tak trochu můj, přidali se bratři Štaidlové. My jsme ale nechtěli být emigranti. Ihned jsme předali západním novinám kopie našeho dopisu adresovaného ministrovi kultury, že nechceme emigrovat, ale že chceme prozatím zůstat v zahraničí, kde s námi dobře zacházejí.
* Prý vám tehdy osobně psal Gustáv Husák, ať se vrátíte.
Nepsal. Vzkazoval. Po obchodním diplomatovi z Frankfurtu. Pozvali si nás tam a řekli: „Máte od Gustáva Husáka tento vzkaz, jestli na něj budete reagovat, je jen na vás.“
* Co v tom dopise přesně stálo?
Žádný dopis nám neukázali, ten diplomat jen řekl: „Gustáv Husák vám vzkazuje, že se vám nic nestane a že chce s vámi vyjednávat. Jestli chcete, můžeme o vašich problémech otevřeně hovořit, ale ne ze zahraničí.“
* Věřil jste, že se vám nic nestane?
Věřil a nevěřil. Už to nebyla padesátá léta, Husákovo slovo působilo jinak. Jeho projevy mi v začátcích připadaly zábavné. Například jeden ze svých prvních projevů začal v češtině, ale pak se omluvil: „Promiňte mi moji češtinu, můj bachař na Pankráci ji měl taky špatnou.“ To ve mně vzbuzovalo sympatie, vždyť jsme věděli, že on v padesátých letech seděl osm let!
* Proč jste se nakonec rozhodli vrátit?
Proseděli jsme noci po každém vystoupení, diskutovali, jestli to vzít, nebo nevzít. Chtěli jsme zpívat doma, vrátit se k domácímu publiku. Řekli jsme si, co když se o tom s nimi opravdu dá mluvit? Ale zároveň bylo riziko, že když slovo nedodrží, nevysvětlíme lidem, že to nebyl politický obchod ve stylu něco za něco.
* Vzpomínáte na noční návrat k hranicím?
Jeli jsme čtyři v autě, bylo ticho, blížili jsme se k Rozvadovu. Třeba už jsme tu naposledy, rozhlédli jsme se u Waidhausu. Dilema: ano, nebo ne? Tak jo! Šlápni na to! Na hranicích stáli jako vždycky, nikdo tam na nás nečekal. Jen nás pozvali na pohovor na StB. V čem byl váš motiv, chtěli vědět.
* Co jste řekl?
To, co teď vám. Byla v tom ještě jedna věc. StB v době naší emigrace psychicky týrala mé rodiče. Například v našem jevanském domě zabavili všechny knihy a desky, doslova to tam vybydleli. Po mém návratu nám vše opět vrátili.
* Opravdu přísaháte, že od vás po návratu režim nic nechtěl?
Koncem 60. let, než spadla klec, jsem se jim takzvaně vymkl z rukou. Už jsem byl v západní Evropě známý. Vzpomínám si na jednu příhodu, v polovině 70. let jsem potkal Jana Wericha. Už mu tehdy o nic nešlo, a tak svým humorem někdy provokoval. Potkali jsme se ve Štěpánské, z protějšího chodníku na mě volal, aby to všichni slyšeli: „Pane Gott, vy jste se jim nějak vymkl z rukou! Buďto vás zavřou, nebo vás vyznamenaj!“ A vidíte, za rok mě vyznamenali.
* To bylo v roce 1977, dostal jste ocenění Zasloužilý umělec. Jaké to bylo, přebírat je z rukou Gustava Husáka? Na co jste myslel v těch chvílích, kdy jste stál proti těm jeho jogurtovým brýlím?
Myslíte, jak jsem přebíral tu rouru? (přemýšlí) Smíšené pocity. Musím zdůraznit jednu věc. Husák řekl, že toto vyznamenání není od vlády. Řekl: To vám vláda předává za naše publikum a za vaši reprezentaci v zahraničí. Můžete snad říct: „To si nevezmu!“? S chutí jsem ji převzal.
* Na druhou stranu nedávno vyšlo najevo, že jste pomohl Jiřímu Suchému, když jste koncem 70. let prosadil na svou desku jeho texty a pozval jste ho na křest. Jak moc to bylo pro vás tehdy riskantní?
To bylo období, kdy mi bylo řečeno: Suchého texty ne a neptej se proč. Tak jsem prosadil, že ano. Ale riskantní to, myslím, nebylo. Skutečným riskem byla píseň Zdeňka Borovce Můj bratr Jan věnovaná Janu Palachovi, která vyšla přesně deset let po jeho smrti.
* Jak k ní vlastně došlo? Vždyť to bylo dva roky po Chartě 77.
Textař Zdeněk Borovec za mnou přišel, co bych prý říkal, kdyby v té písni zaznělo „Kam tenkrát šel můj bratr Jan, Snad se jen vznes’, aby tak líp tam shůry shlíd’, čím jsme si přáli dříve být a čím jsme dnes...“ Já řekl: „Zdeňku, to vaše básnické vyjádření není triviální a není sestřelitelné. Možná si toho ti nahoře nevšimnou.“
* Ale oni si všimli.
Všimly si toho ty střední kádry. U nich platí zásada nekamarádit se s nimi! Ti vás sejmou závistí a klepy.
* Ozvali se vám tehdy fanoušci?
To právě ne. Nikdo nepřišel, aby řekl: „To jste udělali dobře!“ Ne, bylo ticho. Ale ozvali se různí krajští tajemníci.
AŤ SI TU ROURU NECHAJÍ!
* Po revoluci se vám oficiální státní vyznamenání vyhýbají. Například každoroční vyznamenání prezidenta republiky.
Jsem rád, že mi ho nedají. Aspoň mám klid.
* To myslíte vážně?
Byla by to obrovská kanonáda. Asi před třemi lety to někdo v parlamentu jen náznakem navrhl. No to byla smršť. Víte co? Ať si tu rouru nechají! Pro mě je důležitá plná Sazka Arena, plné brněnské Rondo, plná aréna ve Vítkovicích.
* V listopadu 1989 jste se objevil na balkoně Melantrichu. Jak k tomu došlo?
Pozvali mě známí, kteří byli se mnou v dobrém vztahu a byli zároveň v Občanském fóru.
* Říkalo se, že jste se v Melantrichu objevil, když už jste tušil, že režim je zlomený.
Byl jsem jedním z těch lidí, kteří nikoliv tušili, ale věděli, že jiné cesty není. A to už dva roky předtím, kdy jsem byl pozván do Moskvy na celosvětovou konferenci, které se účastnily osobnosti od církevních hodnostářů přes zástupce světových bank až po kulturu. Seděl jsem tehdy vedle Miloše Formana, povídali jsme si s básníkem Okudžavou...
* A co jste se tehdy v Moskvě dozvěděl?
Nemluvilo se jen kolem velkého stolu, ale i během přestávek při kávě, kde jsem potkal sovětské diplomaty z Prahy. Ti říkali: „Proč si myslíte, že jste tady? Sovětská strana chce, aby všichni pochopili, že končí bipolární politika soutěžení.“ Pamatuji si na větu, kterou končili: „Není jiné cesty!“
* Když jste tedy věděl, že se režim zhroutí, proč jste v létě 1989 odmítl podepsat prohlášení Několik vět?
Kdybych na to měl žaludek, využil bych toho. Ano, mohl jsem z toho po převratu nádherně žít. A zase jsem byl blbec a naivka! Ale na druhou stranu se vše tehdy mohlo změnit. Gorbačova mohl vystřídat někdo jiný, který by řekl, že tohle neplatí, a režim by znovu přituhl.
NECHTĚL BYCH TEĎ ZAČÍNAT
* Už tušíte, kdo by mohl být vaším nástupcem mezi českými zpěváky?
Myslím, že nástupci už jsou tady. Teď jen záleží, jak si s tím poradí. Netajím se tím, že mým favoritem je Petr Kolář. Ale jsou i další jména: Spilka, Horváth...
* Co byste jim poradil v cestě na vrchol?
Nacházíme se v době, kdy jsou nahrávací giganti v ohromných minusech, každý řeší boj s pirátstvím, stahováním hudby z internetu. Kdyby mě někdo požádal o radu v roce 1963, tak bych věděl. Dnes sám nevím, co budu dělat. Nechtěl bych začínat v této době.
* Pokusme se srovnat ty největší rozdíly v době, kdy jste začínal, a dnes.
Tehdy se nehrály zahraniční věci, byla jediná státní televize. Líbila se nám cizí písnička, s Jirkou Štaidlem nebo Zdeňkem Borovcem jsme se dohodli na českém textu. Šéf Tanečního orchestru Československého rozhlasu Josef Vobruba byl také pro, provedli jsme malou korepetici, dopoledne natočila kapela základ, já přišel po obědě na polední frekvenci, za dvě hodiny jsem to nazpíval, oni to ještě téhož odpoledne smíchali a večer to zaznělo v rozhlase. No řekněte - stěžoval byste si?
* Ani ne. Navíc to byla doba, kdy vám Karel Svoboda skládal hit za hitem. Bude to rok, co zemřel. Co myslíte, že byste dělali dnes, kdyby byl naživu?
Mohli bychom si zapálit doutník a říct si: Dokázali jsme to. Ale oba jsme se dívali stále do budoucna. Jít dál! I já bych si dnes mohl pořídit byteček na Mallorce a dívat se na moře, na rybáře a popíjet přitom to výborné španělské víno. Ale není to v mé povaze.
