Odehrává se v téže měsíční krajině severu Čech a sleduje podobný boj místních o nejprostší radosti života.
Na rozdíl od Štěstí však Kamenolom Boží nemá jediný klíčový nápad, nýbrž náruč příjemných "mikronápadů", nesleduje drama jedinečného ústředního hrdiny, nýbrž všední okamžiky vícero lidských typů, byť přiléhavě vybraných.
Vznikl zkrátka sociologický místopis, podobně jako v předešlém Rychlíkově dokumentu z Horňácka Jeden rok. Z porovnání obou koutů země by se dalo odvodit, že sever Čech vyznává méně bohabojnosti i tradic, nicméně že i tady se dá prožít slušný život.
"Stabilita manželství je důležitější než stabilita Krušných hor," soudí tu moudře jeden z aktérů. Jenže totéž by platilo o Šumavě i Vysočině, na Náchodsku či Rokycansku. Jen okouzlení a úžas nad tím, že všude žijí dobří lidé, už dokumentu nestačí.
Zvláště je-li od počátku zřejmé, že právě k takovému všeobecně smířlivému objevu směřuje.
Což je škoda, protože v jednotlivostech, coby průvodce místy bizarní krásy i osudy svérázných figurek, má Rychlík jistou ruku. Zpovídají se mu satanisté z metalové kapely i zemití sedláci, samorostlý básník inspirovaný starými německými náhrobky i romský pár, jehož něžná polovička líčí zneužívání syna vlastními bratry, a vzápětí s manželem, vášnivým interpretem Gottových písní, probírá českou pop-music.
Věra Bílá prý Romům moc neříká, zpívá "latinskoamerické rytmy", to už spíš ta druhá Bílá, Lucinka... Dále je tu znalec vína, znalec uhlí či ekologický aktivista; v závěru Rychlík všechny svede ke vzájemné konfrontaci.
Ze slibné chvíle sice vykvete téměř schůze, kde se opět řeší přírodní zdroje, Gottova píseň k ní však činí tečku úsměvu i smutku – stejně jako fotografie, jež DVD doplňují.
