Joe Hloucha: Pohádky japonských dětí
Je nad slunce jasnější, že Joe Hloucha (1881–1957), cestovatel, sběratel a spisovatel, „svoje“ Japonsko nadevše miloval. Ostatně i svůj dům v Roztokách u Prahy upravil v tamním stylu a pojmenoval Sakura. Jeho sbírky uměleckých a dalších předmětů i odborné literatury tvoří kus expozice Náprstkova muzea i orientální sbírky Národní galerie.
A tento silný vztah cítíme i z knihy Pohádky japonských dětí, kterou v novém vydání, jež zachovalo úpravu i obrazovou výbavu původního, skoro devadesát let starého, uvedlo na trh nakladatelství Pragma.
Titul díla je však poněkud zavádějící. Nejde pouze o sbírku převyprávěných japonských pohádek, jak je známe z podobných knih, nýbrž o Hlouchovo povídání o způsobu života japonské rodiny na začátku minulého století, o pozici dětí v ní, o rozdílných postaveních synů a dcer, ale hlavně o všeobjímající lásce, která je – aspoň podle Hlouchy – pro tamní rodinné vztahy typická.
„Hodní lidé mají mnoho dětí, říká staré japonské přísloví, a kdybychom měli soudit podle velkého množství dětí, s nimiž se všude v Japonsku shledáváme, musili bychom věřiti, že Japonci jsou ti nejhodnější lidé na světě,“ začíná své vyprávění autor.
Obecná, vlastně cestopisně pojatá fakta, jež sledují růst dítěte od narození (a oslavy, kdy je potomek příbuznými zapit saké), Hloucha ilustruje drobnými detailními postřehy a s přibývajícími stránkami také stále častěji mýty a pohádkovými vyprávěními.
Druhou polovinu knihy pak už tvoří antologie japonských pohádek, které se vlastně v základním ladění příliš neliší od evropských, jen v nich figurují exotická jména, krajiny či lidé.
Postavy se rekrutují z chrabrých hrdinů, princezen, ale také obrů i hrůzostrašných duchů. A podstatný podíl mají, tak jako v našich bajkách, zvířata chovající se jako lidé. Třeba Žvanivý slimejš, podle něhož napsal stejnojmennou operu pro děti český skladatel Jiří Pauer.
