Osud Jiřího Stránského (1931) byl rozhodnut vlastně předem - vnuk prvorepublikového premiéra, příbuzný zakladatele českého skautingu a původem aristokrat se už jako dvacetiletý mladík potkal s komunistickým vězením. Fáral v jáchymovských dolech, lámal kámen u Příbrami, po propuštění kopal, obsluhoval u benzinové pumpy.
Přesto měl prý v životě hodně štěstí, nikdy nedal přednost emigraci. Novela Stařec a smrt je pro něj poněkud netypicky typická - je o stáří a snaze mu vzdorovat, o láskyplném vztahu, který smrtí nekončí. A samozřejmě také o muklech, vězeních a nudlové hladovce.
Stařec a smrt. Není to poněkud tvrdý název?
To nemůže mít jiný název. Vysloveně se vnutil. V knížce je odlesk televizního scénáře Stařec a Vánoce, ale kdybych dal do názvu smrt, film by se už napřed prozradil. V případě novely nejde o prozrazení, protože od začátku smrt pojmenovávám. Tajemství zůstává až do konce.
Vašemu hrdinovi bude devadesát let. Vám je šestasedmdesát...
Inspirace přišla odjinud. Od Jiřího Krupičky žijícího v Kanadě, kamaráda z kriminálu. Je mu čtyřiadevadesát a měl úžasný vztah se svou ženou, která dlouho umírala, sám se o ni staral. Nedávno mi psal, že si vždycky myslel, že bolest na duši je to nejhorší, co se člověku může stát, ale bolest těla to někdy předčí. Přitom je to jeden z nejstatečnějších lidí, velký světový geolog a filozof. V Renesanci rozumu napsal, že je nejvyšší čas, aby lidstvo všechnu energii, kterou věnuje na své sebezničení, věnovalo na svou sebezáchranu.
Kde jste ho poznal?
V lágru Vojna v Příbrami. Ale jsou tam i další autentické osudy - třeba do postavy Heřmana se promítl Anastáz Opasek i premonstrátský opat Heřman Tyl, který vedl tepelský klášter. Je o něm jeden díl Třiceti případů majora Zemana, interpretovaný samozřejmě opačně. Přitom z jedné strany přijížděli estébáci s náklaďáky, aby klášterní zlato zabavili, a druhou stranou vyjížděly koňské povozy, které ho odvážely za hranice. Povedlo se jim to - a Heřman dostal pětadvacet let. Byl úžasný, vypadal jako Švejk - nesmírně bachaře štval. Už zdálky bylo vidět, že je to Čech plný pohody. To byli mí vzorové. Je tam samozřejmě můj pohled na život. Proto jsem přesvědčen, že to není negativní knížka - jak říkám, je spíš gativní. (smích)
Kdy začíná stařectví?
U mne ještě nezačalo. V Tiché poště vyprávím skutečný příběh člověka, který patnáct let úspěšně vzdoruje rakovině. Kamarádi mu říkají: "Ty vole, vždyť kouříš, a máš rakovinu!" A on se usmívá: "No a co. Tak si jí nevšímáš a ona si tě všímat přestane." Když jsem ve vyšetřovací vazbě musel skoro týden chodit ve vodě, v noci, ve tmě mě na malou chvíli napadlo, jestli by nebylo lepší do té vody padnout. Ale v člověku
je úžasný vzdor, nesmí se nechat. Když bylo dceři Kláře dvacet, přijela domů otrávená se slovy: "Nemluvte na mě, mám depresi." A já se zeptal: "Můžeš mi říci, co to je? V životě jsem to neměl." Tím se obloukem vracím ke stáří, starcovství. To neznám.
Spíše než tlusté romány píšete povídky, novely. Je to záměr?
Můj věk má jednu výhodu: je stručnější. Doba Ságy rodu Forsythů či Dračí setby je za námi, i když pro mě to byly učebnice. Tichá pošta byly původně čtyři romány, z nichž jsem udělal čtyři novely, dohromady 180 stran. Podobně je to s generačním románem Oblouky, knihou, na kterou se připravuju čtyřicet padesát let: od začátku jsem cítil, že tu dobu nemohu popsat na jedné generaci a jednom jménu, že to musí být podivná směs současných výpovědí, včetně mých vlastních, protnutá se svědectvím dalších generací o jiných generacích. A že by to nemělo mít více než 250 stran, což je vlastně šílený. Ne že by svět spěl ke stručnosti, děti pořád milují příběhy - ale lapidární, aby se nestačily nesoustředit. A tak jim vyprávím takzvané veselé historky ze svého věznění, z kterých dospělým naskakuje husí kůže. Dětem naskočí až dodatečně.
Když už jsme u veselých historek z věznění. Absurdity jako nudlová hladovka jsou skutečné?
Ano. To bylo v Příbrami, ale podobných zážitků je hodně. V každém lágru třeba měli Češi vládu a Slováci prezidenta. S kamarádem Slovákem jsme se skulinou v kulturáku dívali, jak zasedal tribunál, který ho odsuzoval za to, že se bratří s Čehúny. Nebo Němec Günter sestavil jazzový orchestr a v noci, po odpolední šichtě, byl tajný jam session. Vymysleli jsme krácená vydání Rusalky a Libuše, hráli Voskovce s Werichem a já k tomu zpíval. Písničku Místo chleba žvýkáme hesla - a byl malér! Ne že by to všechno byly hezké vzpomínky, ale jsou charakteristické pro tu dobu. Že ani v takových podmínkách jste se nemuseli vzdát. A víte, co mě štve? Za totality, když jsme se sešli, jsme se furt smáli, ale po revoluci hodně muklů začalo dodatečně trpět. Napsal jsem o tom pamflet, který se ztratil - Trpoši a trpoňové. Ohromné na tom je, že tohle ženy nemají.
A vy nejste trpoš, trpoň? Nevadí vám, že komunističtí zločinci spravedlnosti unikají?
Od začátku jsem radil muklům, kteří dělali vše pro to, aby dostali všechny ty bachaře, ty Grebeníčky: Založme veřejné čestné soudy, kde řekneme vše, co víme. Aby lidi věděli, že ten růžolící dědeček byl pěkný hajzl. Ale oni chtěli regulérní právní satisfakci, což byl jeden z důvodů, proč řada bývalých muklů, když se to nevedlo, sympatizovala se Sládkem, začala mít fašizující tendence. Myslím, že trpošství a trpoňství k ničemu nevede. Naší povinností je předat historickou, pocitovou zkušenost, ale neznamená to, že budu někoho nutit, aby se rozčiloval se mnou. Když skauti hrají podle mých Perlorodek po celé republice skautské hry, pak to najednou má smysl.
Ve vaší knize muklové rozvíjejí svéráznou teorii: ti, kterým uranové doly škodily, už umřeli, těm ostatním naopak věk prodlužují... Věříte na ni?
Asi jsem jeden z důkazů. Četl jsem kdysi referát o světovém kongresu radiologů v Japonsku, podle něhož by měl každý člověk, který by nepřetržitě fáral osmnáct měsíců v radioaktivitě, během jednoho roku umřít. A já to vyprávěl klukům, kteří bez dovolené fárali devět let! V lágru byl jeden zvyk: čaj se dělal do pětilitrové lahve od okurek, která se za necelou hodinu vypila. Nejdřív jsem si myslel, že se všichni musí počurat, ale za půl roku jsem se přidal. A pak jsem se dozvěděl, že podle jednoho laureáta Nobelovy ceny je nejpřirozenější obranou proti radioaktivitě tein v čaji.
