Secesní umění je hlavním tématem vaší celoživotní vědecké práce. Pro minulý režim však nebyl tento "buržoazní styl" příliš populární. Co vás na něm i v té nevlídné době lákalo?
Jednak jsem se jím zabýval již ve své diplomové práci, která byla o kresbách Jana Štursy. Druhým impulsem byla mezinárodní rehabilitace secese, ke které došlo na konci 50. a začátkem 60. let. Tehdy začala být oceňována jako zprostředkující článek mezi starším a moderním uměním. A třetím momentem bylo hledání alternativy vůči socialistickému realismu a mentalitě s ním spojené. Umělci se snažili o něco současně autentického a my mladí historici umění jsme zase přehodnocovali oficiální teze o úpadkovosti moderního umění.
Období kolem roku 1900 je pro veřejnost přitažlivé. Čím vlastně?
Pro český národ je to silná epocha nejen z výtvarného, ale i z obecně kulturního hlediska. Podobně jako gotika a baroko. Ze strany veřejnosti možná hrají roli i trošku idylické představy o secesi a například Alfons Mucha je zároveň exkluzivní, a přitom určitým způsobem lidový.
I vaše kniha ukazuje, že secesní sochařství reprezentuje silná generace, jež v českých dějinách umění vlastně nemá obdoby.
Sochařství je hodně vázáno na možnosti realizace. Období přelomu 19. a 20. století bylo v tomto ohledu velice příznivé. Jak díky rozsáhlé výstavbě, tak také v souvislosti s vrcholícím pomníkovým kultem. Také zde fungovaly tři kvalitní sochařské školy - Akademie výtvarných umění, Uměleckoprůmyslová škola a Odborná sochařsko-kamenická škola v Hořicích. Podstatný je i vliv Augusta Rodina. Jeho pražská výstava v roce 1902 byla klíčová pro českou kulturu a pro přijetí moderního umění vůbec.
Jak velká rivalita byla mezi sochaři při soutěžích o lukrativní pomníkové realizace?
Objednávek bylo naštěstí tolik, že se daly rozdělit. Když Sucharda dělal pomník Palackého, tak tím byl plně zaměstnán po celé první desetiletí, a podobně tomu bylo se Šalounem, když pracoval na Husově pomníku. U Mařatky, Kafky a Štursy, kteří byli o několik let mladší, už existovala jistá konkurence a osobní rivalita. Ta se později zřetelně projevila, když se jednalo o obsazení různých profesorských míst.
František Bílek se loni v Praze dočkal velké retrospektivy. Ale jak je to s jeho postavením v zahraničí?
Bílek byl člověk morálně velice přísný a ve svých názorech až husitsky neústupný, takže se musel téměř s každým dostat do konfliktu. Nedá se říct, že by ve své době zůstal naprosto bez odezvy. Vystavoval s celkem příznivým ohlasem ve Vídni, v Mnichově i jinde. Nicméně je pravda, že nějaké výraznější uznání jako by stále ještě bylo před námi. Snad se ho dočká v příštím roce, kdy by se měla v Paříži uskutečnit, v rámci České sezony ve Francii, jeho výstava.
V uplynulých třech letech se konaly dvě významné zahraniční prezentace české secese - Europalia v Bruselu v roce 1998 a výstava Prague 1900 - Poetry and Ecstasy v Amsterdamu na přelomu let 1999 a 2000. Na obou jste se podílel. Ta první vyzněla poněkud rozpačitě, zatímco tu druhou navštívilo 270 tisíc diváků, a stala se tak nejnavštěvovanější výstavou muzea Vincenta van Gogha za loňský rok. Čím to vysvětlujete?
V Amsterdamu měla výstava dobrou přípravu a muzeum Vincenta van Gogha jí věnovalo ohromnou finanční i propagační péči. U Europalie byl trošku problém s pořadateli, a to jak s těmi belgickými, tak českými. Ještě dva měsíce před zahájením se například nevědělo, jestli na výstavu vůbec budou peníze. Byla to také výstava spíš o architektuře a užitém umění, což je z diváckého hlediska rozdíl. Ohlasy belgické kritiky byly různé včetně velice pozitivních. U nás spíš šlo o to, že celá věc byla silně zpolitizována a zasahovaly do ní věci, které s výstavou samou vůbec nesouvisely.
 Josef Mařatka: Síla a vytrvalost - 1911 |
 František Bílek: Sv. Anna obětuje P. Marii Bohu - 1899 |
 František Bílek: Hlava ukřižovaného - 1896 |
 Stanislav Sucharda: Liliana, 1902 - 1909 |
 Bohumil Kafka: Puberta - 1905 |
 Ladislav Jan Kofránek: Podobizna Vratislava Nechleby - 1906/1907 |
