Mauer vedl se spisovatelem celkem šest rozhovorů, všechny v první polovině osmdesátých let. Nejsou dlouhé, o to je však zajímavější si číst ve Foglarových plánech a názorech z tehdejší doby.
Přestože za totality nemohly foglarovky až na výjimky prakticky vycházet, u spisovatele se neustále střídaly nějaké návštěvy. Chodily i dívky, ne jen kluci inspirovaní jeho příběhy. "Kdyby kluci měli vedle sebe hezkou holku, vykašlou se na morseovku," vysvětluje v jednom z rozhovorů Foglar, proč za něj nedošlo k založení smíšených skautských oddílů.
Řada skutečností v knize je však vážnějšího rázu. V polovině osmdesátých let dal údajně Foglar všechna svá dosud napsaná díla k dispozici Svazu spisovatelů zdarma, jen aby mohla vyjít. A svaz? "Oni tvrdí, že laťka dnešní literatury je příliš vysoko, aby na ni moje knížky dosáhly," říkal tehdy spisovatel. Vážnější jsou i detaily z války a z Tábora strachu, který oddíl zažil ve čtyřiačtyřicátém roce, či vyprávění o tom, jak se šetří na nové kolo doslova po haléřích.
Mezi Čapkem a Vernem
Maurer docházel za Foglarem tři roky, poslední rozhovor pochází z roku 1985. Proč je nevydal už dřív? "Byly odmítnuty různými nakladateli, po sametové revoluci se s Foglarem doslova roztrhl pytel, nechtěl jsem vstoupit do této řeky," vysvětluje.
V grafické úpravě Aleše Najbrta se útlá kniha stala malým pokladem, v němž lze najít i dobové ohlasy známých osobností, které zakázaného spisovatele všemožně podporovaly a propagovaly. Třeba Miloslav Šimek napsal: "Myslím, že mě jeho knihy ovlivnily kladně. Mé děti potřebují také kladně ovlivnit." Nebo Jiří Menzel: "Mými oblíbenými autory jsou Hrubín, Čapek, Verne a Foglar."
