RECENZE: Na sportovní výkony Jaromír Honzák a jeho lidé nehrají

Kontrabasista a skladatel Jaromír Honzák je ikonou současné české scény. Jaksi automaticky se předpokládá, že každé jeho nové album bude událostí. Vždycky jen záleží na tom, za jaký konec je vezme.

Jaromír Honzák | foto: Animal Music

Jaromír Honzák: Uncertainty (obal alba)

V osobnosti Jaromíra Honzáka si ruku podává talent hráčský a skladatelský společně s výbornou produkční prací a dobrým čichem na spolupracovníky, které zve do svých projektů jak z domácí scény, tak ze zahraniční. To se týká i novinky Uncertainty, vydané již tradičně na labelu Animal Music.

Jaromír Honzák je nejvýznamnějším českým jazzovým basistou už od 80. let, na poličce má nejvíc žánrových Andělů v jazzové kategorii, které získal za tři svá sólová alba. Žánr přesahuje dlouholetým členstvím v kapele Bratři Ebenové, v experimentující skupině Face Of The Bass nebo spoluprací s Ivou Bittovou.

Uncertainty

85 %

Jaromír Honzák

Animal Music 2014

Je také významným hudebním pedagogem a za svého přímého učitele nebo aspoň „patrona“ jej považuje celá mladá a střední generace českých jazzmanů. Z nich si také vybral polovinu partnerů na album Uncertainty: kytaristu Davida Dorůžku a pianistu Víta Křišťana. Ze zahraničí přizval francouzského hráče na saxofony a klarinety Antonina-Tri Hoanga a švédského bubeníka Jona Fälta.

Zvukové imprese

A za jaký konec to tedy tentokráte Honzák vzal? Opět za jiný. Všech osm skladeb na albu pochází z jeho dílny. Ta první, Smell if Change, ještě poněkud klame tělem a svou v podstatě tradiční jazzovou náladou i stavbou s tématem a sóly se z desky vymyká.

Následující Fourteen v melodických souzvucích akustického klavíru a klarinetu v některých momentech skoro až připomíná nějakou mezihru z písničky Bratří Ebenů a jde bezesporu o skladbu nejvstřícnější k nejazzovému posluchači.

Jaromír Honzák

Další dění na desce už si však v první řadě pohrává s atmosférou a zvuky ve velmi klidných až meditativních náladách, v nichž vyniká jak křišťálově čistý zvuk (osvědčené studio Sono), tak hráčská imaginace jednotlivých podílníků. V žádném případě se tady nehraje na takzvané „výkony“. Na nějaké sportovní kategorie „kdo výše a rychleji“ Honzák zcela rezignoval.

Jako by album bylo určeno spíš ctitelům ambientních ploch, které však ve své průběžnosti a stavbě na ostinátních základech mají velkou vnitřní dynamiku. A zvláště při soustředěném poslechu dokážou vtáhnout do specifického světa plného zvukových impresí.