RECENZE Jánošík - Pravdivá historie: Jánošík je jen obrazově vděčný životopis se zpěvy a tanci. Bez humoru

V pořadí sedmý filmový Jánošík je na světě, po zítřejší pražské premiéře vstupuje do českých kin. A skoro by se chtělo říci – ať je jakýkoli, hlavně že zase bude na pár let pokoj.

Na jedné misce vah leží sedmiletý boj o dokončení nadnárodního projektu, který zvláště pro Slováky symbolizuje víc než „pouhý“ film, na druhé výsledek, bez nějž by kinematografie přežila. Po obrazové stránce je to pěkná podívaná, ale slabší obsah doplácí na podtitul Pravdivá historie. Neboť, jak tvrdí i dokazuje Miloš Forman, sama pravda nic neřeší, je třeba líčit ji zábavně. Potíž velkofilmu Bathory stíhá i kolegu Jánošíka: jen pravda nudí.

Příliš mnoho folkloru

Jánošík - Pravdivá historie

60 %

Polsko, Slovensko, Maďarsko, Česko, 2009, 140 min.

režie: Kasia Adamiková a Agnieszka Hollandová,

hrají: Václav Jiráček, Ivan Martinka, Sarah Zoe Cannerová, Richard Krajčo

Streamovací služby: Netflix (CZ zvuk)

Kinobox: 50 %

IMDb: 5.0

Respektive nudí scénář Evy Borušovičové. Autorka sice strávila roky v archivech, ale v podstatě jen vypustila legendy o hrachu pod rekovýma nohama. Zbyl životopis: nekontroverzní, bez zdravé drzosti. Slibovali „radikálně jiného“ Jánošíka, bohužel se však dostavil hrdina „jiný“ pouze kosmeticky.

Jediný posun naznačuje, že zbojníky se Juro Jánošík i jeho druh Tomáš Uhorčík stali vlastně bezděčně, neradi a shodou náhod; což zakládá zajímavou historickou úvahu, ale na film to nestačí. Sám Jánošík je nezralý kluk, který neví, co vlastně chce, a když na to přijde, zabijí ho. Přesně tak ho Václav Jiráček také hraje – ukázněně, rozhodně jistěji nežli Matěj Stropnický v Máji, ale jako by nevěděl, co je vlastně zač.

Jánošíka zapili slivovicí a zajedli haluškami

Jánošíka zapili slivovicí a zajedli haluškami

Čtěte reportáž z premiéry nového historického velkofilmu

Film má slibný, vypravěčsky rychlý nástup od bitky v obilí přes armádní „přestup“ hrdiny k úspornému útěku vězněného Uhorčíka v podání charizmatického Ivana Martinky. Zároveň si však postavy věčně pozpěvují a neúměrné dávky folkloru začnou divákovi brzy brnkat na nervy.

Přehlédnout se nedá výrazná kamera Martina Štrby, jež si vskutku zaslouží velké plátno. Na sněhu jako z Popelky čaruje s dráždivým počítáním spodniček – sexu je v Jánošíkovi vůbec až až; dává filmu prostor, pohyb i vzdušnost při „létacích“ skocích plavmo ve stylu Tygra a draka; také akční scény včetně přepadení jsou dobře natočené a sestřihané.

Jenomže chybí humor, který by odlehčil přesilu poetického balastu počínaje medovým svatebním obřadem a konče snovými výjevy s kýčovitými rekvizitami.

Zpočátku v sobě Jánošík nese kus veselého fanfaronského rebela, například v etudě se štůčky látek uplatní klukovskou hravost, ale i tvrdost. Přitom se tváří nezúčastněně, jako by pořád zbojničil jen „na záskok“; trochu připomíná dnešní teenagery z pouličních gangů, jimž se z kratochvíle stane zvyk a ze zvyku kletba.

Sice „bohatým bere a chudým dává“, ale spíše z rozmaru lupiče gentlemana než ze sociálního soucitu. Rád úspěch slaví, což bohužel přidává další a další zpěvy, tance, housličky v duchu národopisných slavností.

Brutální mučení a poprava

Romantici pookřejí při westernových prvcích; Jánošík na koni v rytmu bubnů se vyjímá a la Vinnetou, ostatně též se předvádí při bitvě v soutěsce coby stratég a rovněž odmítá zabíjet, dokonce i zrádce, na něž zbojníci táhnou v duchu Sedmi statečných. Bohužel motivy ani zázemí jidášů neznáme a fakt, že právě oni stvoří u ohňů umělou legendu, už je hodně přitažený za vlasy.

Zkrátka obsah se nedrží podstaty, ačkoli rozsah mu to bohatě dovoluje; zato dobrá půlhodina folklorních a snových obrazů by se dala z filmu pro jeho dobro bez újmy vystřihnout.

Také část mechanických milostných aktů, neboť nad všechny účinkuje jeden jediný originální s něžnou „výměnou bublinek“, i část obecných dialogů, kde se hovoří o absurditě či spravedlnosti. Dokonce by ani nevadilo, kdyby ze zbojnické tlupy zmizel český prvek – nechtěně legrační Richard Krajčo.

Jak družina řídne a smyčka se utahuje, hrdina přijímá fakt, že nešlo jen o hru. Mučení a poprava mají hodně brutální, účinný ráz – je s podivem, že dvě ženy na režisérském postu se natolik ponořily do mužské říše krve, akce a sexu.

Nasnímaly ji zručně, což o to, ale příběh nepřináší nic, co by překvapilo. Podobně kolísá hodnocení: za obraz Jánošíka na háku se nabízí sedmdesát procent, ale banální symbolický dovětek srazí známku zpět na šedesát. Úměrný soud leží asi někde uprostřed – a to se ještě může lišit podle jazykové verze. Ale ať už mluví Jánošík česky, polsky nebo slovensky, žádná šokující novinka z něj nevypadne.