RECENZE: Standardy Janu Koubkovou nudí. V muzice i v životě

Otevřenost, s jakou přistoupila Jana Koubková ke svému novému albu s názvem Smrt standardizmu, je až odzbrojující. U našich hudebních veteránů rozhodně není běžná, u veteránek je zcela ojedinělá a v jazzu, nebo hudbě jím poznamenané, se patrně ještě nevyskytla.

Jana Koubková | foto: Multisonic

Jana Koubková: Smrt standardizmu (obal CD)

U alba Smrt standardizmu, jehož název je stejný jako jméno hudební sestavy, která je nahrála a již Koubková přednedávnem nově založila, je naprosto prvořadá textová výpověď. Což je jistý paradox, protože Jana Koubková většinu své kariéry scatovala, experimentovala se slabikami a slovními hříčkami.

Souvislé texty sice zpívala už na několika minulých albech, nikdy však v takové míře jako na novince. A nikdy nešlo o tak plastický obraz toho, co se nadcházející sedmdesátnici honí právě teď hlavou.

Je to pochopitelně blížící se stáří (“Co mám dělat bejby/když mě nikde nechtěj/už mi není dvacet/a nejsem prostě in“), pocity osamění (Chtěla jsem víc než ty), ze kterých nabízí jen dočasný a zdánlivý únik alkohol (“To je věc/tekutý milenec/nejdřív vás nakopne/pak lehce zakopne/má vás úplně celou/celou i oblečenou/pak náhle nic/... do prčic“).

Tím však nemá být řečeno, že by šlo o album „ufňukané“, to ani náhodou. Už titulní song, ve kterém se Koubková vyrovnává se standardy jak v jazzovém smyslu (“Tenhleten jazz/ten mě teda nudí/standardní standardy/standardní jazz“), tak životní průměrností, je vlastně esencí vzdoru, který zpěvačku drží stále při chuti zkoušet něco nového.

Smrt standardizmu

70 %

Jana Koubková

Vzhledem k autenticitě výpovědi není důležité, že občas třeba někde zaskřípe rým, Koubková je živelná interpretka a „uhraje“ nakonec prakticky cokoli. A její dva hudební partneři, kytarista Roman Hampacher a bubeník Jan Červenka, ji v písničkách, sahajících stylově od blues po roztodivné zvukové experimenty, v nichž zpěvačka navazuje na svou hračičkářskou muzikantskou minulost, vždy podrží.