Co na albu udiví nejvíc, je naprostý amatérismus. Začíná u grafiky, pokračuje u podtitulu, kde stojí, že Nedvěd zpívá "československé lidové písničky", což je stejný nonsens jako třeba "sovětské byliny", a končí u hudebního zpracování a interpretace. U ní je překvapení největší, protože jestli se doposud nedalo Janu Nedvědovi něco upřít, byl to fakt, že mezi našimi folkaři byl jedním z mála opravdových zpěváků. Zdá se, že i to je minulost.
Čeští folkaři a folklor
|
Nejstrašnější jsou ty písničky, ve kterých se Nedvěd "rozplývá" a "trápí žalem" - Koupím já si koně vraný, Nešťastný šafářův dvoreček, Zelení hájové nebo Když jsem k vám chodíval. Zde zpěvák zachází až za hranici (sebe)parodie. Připomíná patetické pouťové a kramářské zpěváky z předminulého století, známé z retrofilmů - s tím podstatným rozdílem, že Nedvědovi zcela chybí to nelíčené kouzlo, kterým dodnes fascinují.
Poslechněte siukázky z alba najdete v audiogalerii |
Totální amatérismus, nepochopitelný i vzhledem k tomu, že album nevydala žádná obskurní značka, nýbrž světový koncern Universal (slyšel vůbec nějaký zástupce firmy tuhle desku, než šla na trh?), je všudypřítomný: třeba i v interpretaci Dedinky v údolí, kde Jan Nedvěd naplnil někdejší ideál čechoslovakismu dokonalým výslovnostním "crossoverem", a to na úrovni téměř dosahující zvěčnělého dr. Husáka v novoročních projevech.
Z jedné z vůbec nejkrásnějších českých lidových písniček Když jsem já šel tou putimskou branou Nedvěd ve spolupráci s aranžérem a "multiinstrumentalistou", zejména akordeonistou Milanem Plechatým udělal něco mezi hudebním doprovodem seznamovacího večírku rekreace ROH v roce 1975 a bavorským bierfestem, kde u dlouhých dubových stolů sedí pivaři v kožených kalhotách a tupláky udávají rytmus sborovému zpěvu. Tak zní ostatně většina alba.
A to ještě na nebohého posluchače čekají vyložené obludnosti v některých detailech: "čtverácky" zrychlený refrén v Zelení hájové, vpravdě ďábelské Nedvědovo vibrato v Černé oči jděte spát nebo chemicko-technologické fanfáry v Už mně koně vyvádějí, hodné korejské samohrajky z Teska. A tak by se dalo pokračovat donekonečna.
Takhle strašlivé album vrhá zcela nové světlo na dosavadní tvorbu Jana Nedvěda. Komu dosud připadal coby písničkář, tedy autor a interpret vlastních naivních písní, jako něco jen těžko akceptovatelného, měl by všechny ty Stánky a Ptáčata postavit vedle největších "perel" tohoto alba, aby ocenil jejich - byť, pravda, relativní - kvalitu.
Nemluvě o někdejším Nedvědově angažmá ve Spirituál kvintetu, kde by jen hluchý nevnímal jeho muzikalitu a přitom výrazovou uměřenost - a to Spirituál kvintet měl v repertoáru i řadu lidových písniček, byť hlavně moravských! A na albu Šibeničky přece právě Nedvěd jako zpěvák exceloval! Jenomže korektiv Jiřího Tichoty tady není a producent alba Milan Plechatý má laťku elementárního vkusu a muzikality někde úplně jinde.
Recenzemi postřelené husy z řad umělců často reagují: "Vždyť to přece nemusíte poslouchat!" To je jistě pravda. Níže podepsaný slibuje, že si v rámci zachování posledních zbytků duševního zdraví toto album už nikdy v životě neposlechne. A proč cítil potřebu se k němu vyjádřit, přestože "nemusel"? Protože má lidové písničky rád. A protože jsou věci, které nelze odbýt mávnutím ruky. Řečeno veršem písničkáře Jiřího Dědečka, "blbost žádá krev".
Honza Nedvěd: Lidové písničky
Universal, čas 52:26
Hodnocení iDNES.cz: 10 %