Ta výstava se jmenuje Jihozápadní sloup a jeho stín na začátku novely. Předtím se Ján Mančuška v Česku představil naposledy před šesti lety v pražské galerii Václava Špály. Za hranicemi patří mezi uznávané umělce. Nedávno skončila jeho samostatná výstava v basilejském muzeu pro moderní a současné umění Kunsthalle Basel.
Úspěšný je i komerčně – na začátku června předvedl své instalace na hlavním veletrhu současného umění Art Basel. Instalace na výstavě v Tranzitdisplay vznikly v minulých letech a Praha je uvidí poprvé. Výstavní prostor a jeho půdorys je pro Mančušku výchozím bodem instalace. „Chci, aby celek výstavy působil také jako umělecké dílo," míní umělec.
Proč má výstava tak neobvyklé jméno?
Vztahuje se k intelektuálnímu prostředí, které mi je hodně blízké. Vycházím z knihy Žárlivost od francouzského spisovatele Alaina Robbe-Grilleta. Vypráví o vztahu dvou lidí, kteří se navštěvují na banánových plantážích. Vypravěčem je pravděpodobně manžel, který na dvojici žárlí – tato informace však v knížce chybí. Chybění je téma, které mě zajímá. Můj poslední katalog se jmenuje Chybění. Koncepce výstavy vychází z obálky knihy, kde je nakreslený půdorys domu s popisky a detaily. Prostor galerie je trochu možné vnímat jako rám uměleckého díla.
Jednou z vašich nových prací jsou negativy zavěšené před obrovskými lightboxy. Jde o záznam performance Ten druhý s podtitulem Poprosil jsem svou ženu, aby mi začernila místa, na která si nevidím. Jaký je váš tvůrčí záměr?
Žena muži začerňuje štětcem místa, na která si muž nevidí. Jediná instrukce, kterou pár dostal, byla, že pokud muž v jakékoliv pozici uvidí černou, řekne stop. Na konci performance ke mně ten muž přišel a ptal se, jak to vypadá. Řekl jsem mu: Jsi úplně černej. Černá místa měla symbolizovat identitu. Z té performance vzešlo, že člověk je závislý na druhých, aby poznal sám sebe. Samozřejmě druhého pak může nahradit zrcadlo jako reprezentace sebe sama. Ale to často zkresluje.
Ve vaší tvorbě se prolínají různé umělecké obory – literatura, film, konceptuální umění, divadlo, střídáte instalaci, video, text. Proč?
Prolínáním se snažím v určitých věcech navazovat na to, co už bylo. Možná je to odvážné říct, ale mám pocit, že současná literatura, až na výjimky, jako je třeba Michel Houellebecq, rezignovala na výboje, které vznikly dřív, třeba v šedesátých letech. Často člověk dnes narazí na klasickou strukturu románu. A to mě nebaví. A co se týče střídání různých médií, nikdy jsem nebyl fixovaný na jedno, zajímají mě různé podoby přístupů k jedné myšlence.
Dnes se mluví o návratu malby? Ve vaší práci se však malba neobjevuje.
Maloval jsem ve škole, ale s malbou mám problém z mnoha důvodů. Odpuzuje mě rám. Zatímco kresba je vzduchoprázdná, malba má vždycky formát, je v ní vždycky něco těžkého. Zároveň nový návrat malby je úzce spojený s trhem – platformou bohatých lidí, kteří to kupují.
Vaše práce se v zahraničí dobře prodávají. Ovlivňuje to nějak vaši práci?
Pro mě je trh sekundární. Zásadní je proto, že umožňuje financování dalších věcí. Ideální je, když má umělec více zdrojů financování. U nás se nejprve musí trh etablovat. Současně se musí hledat jeho alternativa, aby umělec nemusel být závislý pouze na trhu.
Co míníte alternativním způsobem financování?
Například by instituce mohly umělcům platit za to, že jejich práce vystaví.
Jako jeden z mála českých umělců máte zastoupení v zahraničních galeriích. Jaké to jsou?
Každá galerie má svůj intelektuální profil. Samozřejmě to jsou komerční galerie a jejich prioritou je obchod. Newyorská galerie vznikla proto, aby reflektovala nejžhavější tendence newyorské alternativní scény, a pak se začala rozšiřovat do mezinárodního měřítka. Oproti tomu galerie v Karlsruhe vznikla na akademické půdě tamější univerzity a pomalu se rozrůstá. Teď otevírá pobočku v Berlíně.
Nedávno jste měl výstavu v muzeu moderního umění Kunsthalle Basel. Jaká to byla zkušenost?
Byla to má dosud největší samostatná výstava, takže zkušenost to byla výborná. Navíc Kunsthalle v Basileji má specifickou roli v Evropě, je to jedna z nejdůležitějších institucí. Její ředitel je Polák Adam Szymczyk. Už za minulého ředitele, Čecha Petra Pakeše, tíhla k českému umění. Přede mnou tam vystavovala třeba výtvarnice Markéta Othová.
