Jako otec myslím jinak, říká „Spider-Man“ Maguire, nyní válečný veterán

Jak moc nám válka může ovlivnit život? To je hlavní téma filmu Bratři, do nějž režisér Jim Sheridan obsadil jako bratry Tobeyho Maguirea a Jakea Gyllenhaala. Jeden zmizí v Afghánistánu, druhý se ujme jeho rodiny a ženy. "Válka člověku změní život," říká Maguire k filmu, který vstoupil do kin minulý týden.

Tobey Maguire a Jake Gyllenhaal ve filmu Bratři. | foto: HCE

Co vás nejvíc lákalo na projektu Bratři?
Jednak lidé, s nimiž jsem měl pracovat. A pak naděje, že by ten film mohl rozpoutat diskuzi na téma, o kterém se mlčí.

Kvůli roli jste prý hodně zhubl...
Ano, myslím, že jsem shodil něco kolem devíti kilo. Byla to docela výzva, vážil jsem zhruba tolik co teď. Za pět týdnů jsem se dostal na 65 kilo. A jsem rád, vlastně jsem to měl udělat už dávno. Jenže zhubnout dá moc práce.

Co dalšího zahrnovaly přípravy na roli?
Mluvil jsem s vojenskými psychology, přečetl jsem spoustu článků, na internetu jsem hledal informace o rodinách, a lidech, kteří utrpěli trauma, a také jsem strávil nějaký čas s mariňáky. Bylo to zajímavé, lidé na téma traumat příliš rádi nemluví, radši se uzavřou a protrpí si je sami. Pročež se cítí sami. Teď samozřejmě paušalizuji, ale poznal jsem lidi, kteří prošli válkou, a když zjistili, jak moc se tím změnil jejich pohled na svět, cítili stud a trapnost. A tak radši mlčí a trpí. Přitom mají často velmi vážné psychologické problémy. Myslím, že je na nás, abychom jim vyšli vstříc a alespoň s nimi mluvili.

Byla pro vás role navrátivšího se vojáka těžká?

pochybnosti

Když jsem byl dítě, myslel jsem, kolik toho vím. Nevěděl jsem nic. A stále nevím. Čím starší jsem, tím víc mě překvapuje, jak jsem mimo."

Popravdě, já vlastně ani nevím. Nejsem si jistý. Když jsem byl dítě, myslel jsem, kolik toho vím, jak jsem dobrý, a teprve zpětně jsem zjišťoval, jak naivní to byla představa. Nevěděl jsem nic. A stále nevím. Čím starší jsem, tím víc mě překvapuje, jak jsem mimo. Takže se prostě snažím. Dělám věci na maximum, pokouším se chápat věci komplexně. Když točím film, chci být u celého procesu, vnímat ho z pohledu umělce, obchodníka i jako médium, které má co říct. V případě Bratrů byla tahle moje snaha ještě silnější: nechtěl jsem jen natočit film. Chtěl jsem vědět, proč to dělám.

Jaký je Jim Sheridan režisér?
Extrémně citlivý a intuitivní. Natáčení s ním je, jako by vás vzal do temné jeskyně a spolu s vámi hledal cestu ven. Nevím, jestli to má podobně i u jiných projektů, ale tady jsme opravdu všichni byli zapojení.

Máte už vlastní rodinu. Pomohlo vám to lépe pochopit pocity vaší postavy?
Fakt, že jsem otec, se určitě do mého myšlení nějak promítl. Nicméně role, kterou hraju, má ke mně samému dost daleko. Jsem jiný rodič. Sam Cahill tráví víc času s armádou než s rodinou, respektive to armáda je jeho opravdová rodina. Pro mě jsou má manželka a děti prioritou. Když jsem zjistil, že moc pracuju, rozhodl jsem si přehodnotit život, rodina je pro mě nade vše. Což samozřejmě neznamená, že by pro mě práce nebyla důležitá.

Jak se dá zařídit, abyste měl na rodinu více času?

Spider-Man

Vděčím mu za hodně. Úspěch ale nebyl to jediné, co mi Spider-Man dal: mnohem cennější je, že jsem díky němu zjistil, že ani sláva není všechno. Jakmile se stanete osobou závislou na úspěchu, nikdy nebudete spokojení." 

Jsou to vcelku jednoduché kroky. Například pracuju z domova. Trávil jsem hodně času venku, i když jsem zrovna netočil, ale to se změnilo. Neříkám, že je to tak ideální: když děti vtrhnou do pracovny, zrovna když mám něco rozdělaného, odložím to, ale jsem pak samo sebou trochu nervózní. To není dobře. Pokud má být čas s rodinou skutečně plnohodnotně strávený, znamená to zbavit se mobilu, počítače, telefonu. I lidí, kteří by mě otravovali. Pak jdu s dětmi na jídlo, na hřiště, nebo si prostě jen hrajeme, a soustředím se jenom na ně. V takových chvílích jsem nejšťastnější.

Mluvíme o Bratrech, ale nemůžu se nezeptat na Spider-Mana...
Vděčím mu za hodně, to on ze mě udělal úspěšného člověka. Úspěch ale nebyl to jediné, co mi Spider-Man dal: mnohem cennější je, že jsem díky němu zjistil, že ani sláva není všechno. Jasně, obnáší spoustu příjemného, ale jakmile se stanete osobou závislou na úspěchu, nikdy nebudete spokojení. Takže vždycky, když se o mě pokouší přehnaná ambice, zastavím se a řeknu si: Moment, tohle mě přece šťastným neudělá, na to jsou tu jiné věci.

Jaké?
Rozhodně to nejsou peníze ani prestiž. I když mi to určitě nevěříte.