Z celkem šestnácti příběhů v češtině zatím vyšly čtyři, nejnověji Vražda na Den sv. Patrika. Autorka nedávno pobývala v Praze. "Moje hrdinka je mnohem lepší člověk, než jsem já," říká americká spisovatelka.
Jste z New Yorku? Vaše romány jsou plné newyorské atmosféry.
Pocházím z Brooklynu. New York je zajímavý pro každého, což je i důvod, proč se v něm odehrávají mé příběhy: láká Američany napříč Státy, své kouzlo má i pro Evropany. A je tam spousta zločinů.
Zvolila jste tedy skutečné město, zatímco Ed McBain měl svou fiktivní Isolu, protože se mu nechtělo ověřovat všechna newyorská fakta.
S fakty mi pomáhá detektiv James Wegman, který pracoval pro newyorskou policii dvacet let. Zodpoví jakoukoli mou otázku, nebo alespoň ví, komu zavolat. Jsme v nepřetržitém kontaktu, zejména prostřednictvím e-mailu. Dokáže mi popsat každý krok policejní rutiny i práce při vyjížďkách: co policisté říkají, jak to funguje.
Je možné v detektivním žánru ještě přijít s něčím novým?
Vše už tu prý bylo, ale já si to nemyslím: stále je prostor pro něco výjimečného, odlišného. Ostatně, neznám žádnou jinou knihu, v níž zločiny řeší bývalá jeptiška. Přemýšlela jsem o tom dlouho – chtěla jsem mladou, svobodnou ženu. Má to být učitelka, zdravotní sestra, novinářka? Ne. O těch všech se již psalo. A pak jsem vymyslela postavu, která dlouho žila v klášteře a neměla zkušenost s muži. Bylo jí patnáct, když odešla do kláštera – když vyšla, bylo jí třicet. Nikdy nebyla políbena, vše, co zažíváme v mládí, pro ni bylo nové. Při psaní jsem využila zkušenosti bývalé jeptišky, kterou jsem zpovídala mnoho hodin.
Jak jste ji potkala?
Náhodou. Pracovala jsem tehdy pro jednu americkou telefonní společnost, na večírku někdo přes celou místnost zavolal jinou osobu a použil výraz bývalá jeptiška. Zaujalo mě to a rozhodla jsem se ji poznat. Staly jsme se přítelkyněmi.
Vaše romány jsou velmi často o víře. Ostatně odkazují k ní již názvy vašich knih, třeba Vražda na Velký pátek.
Christine Bennetová je velmi nábožensky založená a vezme si zbožného muže, i když je to policajt a mluví tak, jak se běžně mluví mezi policajty. Ale ona stále zůstává velmi jemná. Nicméně ne všechny mé názvy jsou spjaté s církevními svátky: mám vraždu na Den díkůvzdání, narozeniny či apríla.
Co má Christine Bennetová společného s vámi a v čem se lišíte?
Je mnohem lepší člověk. Říkám jí šetřílek, je totiž velmi obezřetná, než něco utratí. Když opustila klášter, měla u sebe necelý dolar. V jedné scéně zaparkuje v New Yorku auto a zděsí se, jak je to drahé. Christine nemá žádné kreditní karty, což jí manžel trochu zazlívá. Jedou spolu na Floridu, ale banka je zavřená a Christine je bez peněz. Vtom manžel vytáhne kartu, kterou jí objednal.
A Jane Bauerová, hrdinka vaší druhé série, která česky zatím nevyšla?
To je mnohem drsnější řada. Jane je čtyřicet, je svobodná a měla velmi zajímavý život s mnoha tajemstvími. Pracovala dvacet let jako detektiv a je připravená najít si novou práci, kde ji nikdo nebude budit uprostřed noci, aby ohledala mrtvolu na ulici. Samozřejmě nedokáže doopravdy odejít. Dostane novou smlouvu, kde pracuje na neobjasněných vraždách, které se staly před mnoha lety.
Jak se vám podobá tahle postava?
Není tu moc podobností – nenosím zbraň. Jane je svobodná, zatímco já jsem vdaná se dvěma dětmi. Moc necestuje, ale já na cestách pobývám často. Nicméně obě jsme upřímné, nezávislé ženy a užíváme si života.
Proč jste si vybrala detektivky?
Přečetla jsem jich spoustu a stejnou zálibu měl i můj manžel. Chtěla jsem zkusit něco podobného, ostatně je mnoho žen, které píší. Čtyři z nás jsme velmi dobré kamarádky a všechny máme jako hlavní postavu ženu. Přemýšlela jsem i o mužském hrdinovi, ale neuskutečnila jsem to. Možná to někdy udělám. Kdo ví?
Je tu i druhý charakteristický rys vašich detektivek, minulost. Je to obsese?
Neřekla bych, že je to obsese, ale fascinace. Minulost je naší součástí a to, jak jednáme dnes, je ovlivněno naším dětstvím, lidmi, s nimiž jsme se potkali, místy, která jsme navštívili. Minulost považuji za nesmírně zajímavou, zločin se v ní často odehrává nebo tam lze najít odpověď.
Píšete stále na psacím stroji. Považujete se za starosvětskou?
Jsem prudce moderní, mám počítač od roku 1995, možná déle. Ale nedokáže mi nahradit pocit psaní na list papíru, k němuž mám vztah. Když začínám psát, beru si do ruky stránky, které jsem psala den předtím, a tužkou připisuji a přeškrtávám. Strojopis se stává organickou částí, která žije vlastním životem, včetně poznámek na okraji. Když skončím, začnu přepisovat text do počítače a opět ho koriguji. Pak si kapitolu po kapitole vytisknu, pošlu výtisk mému známému policistovi, který mi ji vrátí zpět s poznámkami – často se sto, sto dvaceti komentáři. Používá lepicí štítky a občas má na jedné straně čtyři pět takových přílepů se spoustou textu.
