RECENZE: Iva Bittová se na novince dotkla samé prapodstaty

Jen housle, hlas a akusticky, duchovně i umělecky inspirativní prostředí Santiniho poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře. To je slyšet na novém albu Ivy Bittové, které nese název Entwine/Proplétám.

Iva Bittová | foto: Richard Müller

Iva Bittová (obal alba

Iva Bittová prochází po letech spoluprací s různými světovými alternativními umělci v současné době obdobím návratu ke zdánlivě nejprostšímu, ve skutečnosti však nejnáročnějšímu výrazu, tedy k čistě sólové hře, kterou se začala zabývat na začátku 90. let.

Koncertně sice tuto polohu neopustila v podstatě nikdy, ale ve formě nahrávek se její nejryzejší hudební přístup zachoval vlastně jen sporadicky. Nicméně loňské výtečné album, které nazvala jen svým jménem a natočila jej pro prestižní mnichovský label ECM, se neslo právě v tomto duchu a novinka na ně navazuje, byť z větší části jinými prostředky.

Zelená hora u Žďáru nad Sázavou

Do kostela ve Žďáru nad Sázavou, který postavil Jan Blažej Santini v 18. století ve slohu takzvané barokní gotiky a do stavby vnesl magickou duchovní atmosféru, se Bittová vloni při nahrávání jako umělkyně vrátila po šestnácti letech.

Poprvé zde natáčela společně s houslistkou Dorotheou Kellerovou 44 duet pro dvoje housle Bély Bartóka. Tedy svůj první profesionální vstup do sféry moderní vážné, byť v tomto případě folklorem výrazně ovlivněné hudby.

Entwine/Proplétám

95 %

Iva Bittová

vyd. Pavian Records, 2014

Oproti loňskému sólovému albu, které tvořilo dvanáct nepojmenovaných částí, souhrnně označených Fragmenty, tentokrát Bittová pracovala podobně jako při koncertech. Zažité zpívané písně prokládala improvizacemi, které buď přímo vycházely z písní, nebo je přímo při vzniku inspirovala zajímavá zákoutí kostela.

I na nahrávce je velmi dobře slyšet houslistčin pohyb prostorem, její vzdalování i přibližování k nahrávacímu zařízení, a album tak místy působí skoro jako procházka prostorem kostela. Bittová se přitom nebránila, jak je slyšet ze zdvojených hlasů nebo dvou prostřídávaných zvukových charakterů nahrávky, ani finální postprodukci ve formě spojování playbacků.

Velmi podstatná je na albu textová složka písní. Iva Bittová si ani v tomto ohledu nestaví žádné hranice a vedle sebe pokládá poezii Jana Skácela, jehož krásně lyrická báseň Sluje album otevírá, sebezpytnou miniaturu Gertrudy Steinové Crying, nebo text britského  alternativního bubeníka Chrise Cutlera Farewell, který zpívala už na minulém albu pro ECM.

Nevšední působivost ovšem mají dva romské texty, Ruža od Emila Pupa Mika, který Bittová interpretuje pouze pěvecky bez doprovodu, a hlavně Devleha Růženy Danielové. Autorka jej napsala v Osvětimi, kde přežila jako jediná ze své rodiny romský holocaust, jako syrový a přitom až lidově poetický popis toho, co prožívala. Bittová píseň zhudebnila jako zřetelnou folklorní parafrázi.

Dovětek písně, v překladu z romštiny znějící "Až já jednú půjdu dom/blokařa zabiju", se v kontextu vší té křehkosti, spojené s pro Bittovou typickým "divoženstvím", mrazivě dotýká hluboké podstaty údělu národa, jehož krev zčásti koluje i ve zpěvaččiných žilách. A celému albu dodává existenciální rozměr.