Zní to jako žert. Písničková romance Once, v níž hlavní role tvoří muzikantský i soukromý pár Glen Hansard a Markéta Irglová, vznikla za pouhých 150 tisíc dolarů s neherci v ulicích Dublinu. Poté, co vyhrála diváckou cenu na festivalu Sundance a stala se nečekaným hitem amerických kin, dostala od společnosti Fox tutéž sumu, tedy 150 tisíc dolarů: na reklamní tažení.
Doposud pouliční muzikál Once utržil jen ve Státech přes deset milionů dolarů a získává si další země. Na jeho dnešní pražskou premiéru v rámci festivalu hudebních filmů, kde museli pro velký zájem jednu projekci Once přidat, přijedou Hansard s Irglovou ze španělského uvedení a vzápětí s filmem odletí do Japonska. Once startuje také ve Velké Británii či v Rusku a všude jej provázejí tři klíčová doporučení.
Pochvalné kritiky, které nezávislému, leč úspěšnému filmu předpovídají podle vzoru loňské Malé Miss Sunshine dokonce dráhu za Oscary. Nadšení fanoušci, za které mluví věta: "Once je jedním z mála filmů, jimž se za posledních sedm let na festivalu Sundance tleskalo vstoje." A v neposlední řadě výrok krále vypravěčů Stevena Spielberga, jenž řekl: "Malý film jménem Once mi dal dostatek inspirace na celý zbytek roku." Přitom prý Hansard s Irglovou původně plánovali, že snímek budou prodávat jen na DVD při svých společných koncertech.
Rodinná záležitost
Za filmovým objevem roku stojí parta kamarádů a jejich osobní zkušenost. Ve filmu se potkají pouliční muzikant, jenž si občas přivydělává v otcově dílně, protože vysněnou hudbou se neuživí, a pianistka z Čech, která s matkou a dcerkou odešla do Irska za prací a prodává na ulici růže. Pár společně natočí desku, která se líbí, navíc je zaskočí láska - ale také rozdílné závazky.
A skutečnost? Dublinský rodák Hansard opustil ve třinácti letech školu a muzicíroval na ulici, než se proslavil s kapelou Frames, kterou vedl. V té ještě před svou filmovou dráhou hrával na basovou kytaru i režisér filmu Once John Carney; logicky po čase začal přemítat o hudebním filmu.
"Po ránu jsem vysedával venku, snídal, pil kávu, kouřil, hrál při tom na kytaru a dlouhé měsíce přemýšlel, jak natočit malý film se spoustou písniček," vzpomíná režisér. "Záměrně jsem vymýšlel postavy z říše hudby. Nic nehrají, pro ně je přirozené, že občas jedna řekne druhé: Napsal jsem písničku, poslechni si ji."
V duchu Carneyho a Hansardových vzpomínek na společná léta v kapele se změnila filmová tvář dobového Dublinu, oba Irové navíc do příběhu vložili takřka "rodinné" prvky. Carney použil vlastní prožitky a rekvizity z éry, kdy vystupoval na ulici a na dálku udržoval vztah s dívkou žijící v Londýně, Hansard zase přivedl před kameru svou matku, která se objeví mezi zpěváky na večírku.
Ale s odstupem říká, že hrát s kapelou je jednodušší než točit. "Vstáváte v poledne, jdete na letiště, letíte do jiné země, v pět hodin je zkouška, v osm pustí lidi, v devět začne koncert. Pohoda, pracujete jen večer. Kdežto při natáčení jsme byli na nohou od šesti ráno po celý den," tvrdí Hansard. A Irglová prý poznala, že "být hercem znamená být dobrým lhářem". Podle diváků však hrdinové Once nelžou ani v nejmenším; proto je tak milují.
