Neznamená to, že by se na divadle nemělo experimentovat s náročnou látkou staroindického eposu delšího než Korán a Bible dohromady, neznamená to, že by se režiséři neměli pokoušet vzkřísit Brookovu a Carriérovu mnohahodinovou epopej, neznamená to, že by nebylo možné vysvětlit vztahy mezi mnoha králi, bratry, nevlastními bratry, jejich ženami a podivně zplozenými a zakletými dětmi. Jen prostě nestačí nechat ušít zlaté a oranžové a bílé a modré kostýmy, dát Oldřichu Víznerovi do ruky gandalfovskou hůl a naučit herce šermovat.
Režiséru inscenace Ondřeji Zajícovi naprosto chyběl klíč k uchopení předkládané látky - a tak prostě nechal třicítku herců říkat text, tu smutně, tu osudově, tu za zvuků svištících šípů - dál ale nic. Vůbec nic.
Epos uvedl na divadle v roce 1985 (Buňuelův dvorní) scénárista Jean-Claude Carriére a snad největší divadelní režisér Peter Brook. Na příběhu sváru Kuruovců a Pánduovců pracovali deset let, pobývali kvůli němu i v Indii. Ondřej Zajíc svoji Mahábháratu prý chystal víc než rok - a možná měl do Indie zajet, třeba by zjistil, že místní lidé nechodí a nechodili oblečení jako parodie na kelty a římské vojáky a že místní víra je nádherná a složitá a že by neškodilo z ní něco do představení promítnout.
První polovina inscenace v divadle ABC se nese v duchu seznamování se s postavami - herci pečlivě vyslovují svá jména, aby divák věděl. Ono to není úplně jednoduché se zorientovat mezi všemi těmi Bhíšmy, Dhrtaráštry, Judhištiry a Džajadrathy. Divák by na tom byl ovšem úplně stejně, kdyby si režisér vzal epos coby knihu a nechal herce jenom číst. Jde totiž jenom o to pojmenovat, kdo je kdo a kdo je s kým jak příbuzný - o nějakých charakterech postav nemůže být ani řeč. Tedy pokud divákovi jako vykreslení postavy nestačí tvrzení, že jde o největšího siláka nebo o udatného lukostřelce.
O přestávce uprostřed premiéry byli i tací, kteří z divadla odešli. Ti ostatní si šuškali o tom, že druhá polovina má být dynamická, ostatně ve slíbené válce (kterou předznamenala ta snad nejnudnější hra v kostky v dějinách divadla) by mohlo na jevišti dojít i k boji! Došlo. Bohužel.
Mnoho ochotníků na středověkých hradních slavnostech letos v létě předvedlo lepší souboje. Fígl se zavěšením dvou znesvářených bratrů do rudých šál zavěšených od stropu, které měly symbolizovat vozy, z nichž bratři bojují, připomínal spíš než invenční ztvárnění souboje dvě zmatené mouchy lapené v podivné pavučině. A když potom divadlem prosviští randál božské všeničící zbraně, kterou jeden z bratrů v souboji použije, modlí se divák, zacpávaje si uši, aby to ta zbraň vzala šmahem a ukončila válečné i divadelní utrpení.
Proč tedy dvacet procent? Z úcty k práci herců, kteří se čtyři hodiny poctivě snaží předat divákovi něco, co není. Režisér jim totiž evidentně neřekl, jak a hlavně proč mají hrát.
Divadlo ABC - Mahábhárata
Režie: Ondřej Zajíc
Hodnocení MF DNES: 20%
