Třeba takhle: Strážník, člen Mumbai Police, si koupí los státní loterie. Nečeká, že vyhraje. Ale během oběda ve Fast Food restauraci slíbí krásné servírce, týrané zlým majitelem, že jí jako spropitné, na které mu už nezbyly drobné, daruje polovinu potenciální výhry. Den nato skutečně vyhraje 5 miliard rupii a půlku dá okouzlující dívce... Má ovšem manželku. A jako jsou strážník a obdarovaná dívka charakterem veskrze bílí, je manželka zákonitě černá a horší už snad ani být nemůže. Je sobecká, hádavá, lakomá a k tomu všemu před soudem obviní servírku, jejíž chování k policistovi už snad nemůže být bezpohlavnější, že sváděním připravila výherce o půlku sumy. Pohaněná dívka prchá v rozevlátém bílém saree ze soudní síně... a policista ji, jak jinak, tak akorát nezvládne dostihnout.
Samozřejmě že dojde k rozvodu, strážník se ožení se servírkou a zlá manželka je nakonec odkopnuta svým milencem, filmovým producentem, který prohlédne její povahu.
Závěrem pak napíše reportér Times of India článek o tom, jak hodní a dobří lidé vlastně policista a servírka jsou, a zvedne v celé Indii vlnu sympatií s ideálním párkem. Lidé začnou posílat vřelé dopisy, ve kterých nechybí finanční obnosy, takže se novomanželé nakonec stejně topí v penězích, i když výhru ve státní loterii shrábla strážníkova ex-manželka. /Indů je údajně jedna miliarda.../
K tomu všemu je třeba si představit, že každých asi 10-15 minut je děj přerušován hudbou a tanečními scénami /většinou na pozadí velehor/, které si nezadají se Starci na chmelu.
Celek je tedy ne nepodobný sladce naivním a jednoduše eskapistickým snímkům českých třicátých let nebo počátkům hollywoodské produkce /indické kinematografii se také, a to ne v žertu, přezdívá Bollywood/.
Masaloidní kýče mají ovšem obrovský úspěch, jsou považovány za kolektivní sny obyvatel celé Indie a filmové hvězdy jsou polobohy. Všeobecně platné tvrzení totiž zní, že Indové chtějí před svým všedním dnem spíše na dvě hodiny uniknout, než ho vidět zvětšený na plátně /a ještě za to platit/.
Od zavedení satelitní televize se věci údajně mění: Filmové ateliéry mají konkurenci v televizních studiích a tvůrci začali čerpat inspiraci a elementy z programů evropských a amerických televizí, obzvláště z MTV. Herci se pomalu stávají štíhlejšími /v Indii je jinak štíhlá, neřku-li hubená postava spíše ostuda/ a zdrženlivé /a skutečně úsměvné/ erotické scény a la mokré saree jsou k vidění míň a míň.
Ke kvalitní filmové produkci je však v Mumbai zřejmě přece jenom ještě daleko.
Na druhou stranu, jste-li dostatečně "high", proc si nezajít v Indii do kina a nepobavit se neuvěřitelným filmovým jazykem místní kinematografie?
