RECENZE: Indián a sestřička aneb komu vadí láska

Komu vadí láska? ptá se podtitul nového českého filmu Indián a sestřička. Odpovědět by mohl Shakespeare: Přece těm proklatým znesvářeným rodům, mor na ně!

Indián a sestřička - Fotografie z filmu Indián a sestřička (2006) | foto: Bontonfilm

V daném případě gadžům a Romům.

Tak průhledně černobílý naštěstí film není, ani obrazně, ani doslova, byť barevný obraz všedního městečka prokládá zrnitými černobílými výjevy indiánských rituálů u ohně.

Indián a sestřička

60 %

ČR, 91 min.

režie Dan Wlodarczyk,

hrají Denisa Demeterová, Tomáš Masopust, Ladislav Goral

Kinobox: 60 %

IMDb: 6.2

Do party, která vyznává módní hry na život „po indiánsku“, patří On v nenápadně podmanivém podání Tomáše Masopusta. Stejnokroj zdravotní sestry romského původu nosí Ona neboli Denisa Demeterová, fotogenická a výrazově tvárná, jejíž nejistotu - stejně jako u dalších neherců - však prozrazuje hlas.

Navíc jí scénář předepisuje trpnější typ hrdinky, což romanci sluší, ale herecky to znamená vratkou půdu. Jsou chvíle, kdy sympatická civilní tlumenost, již debutující režisér Dan Wlodarczyk posouvá až na práh své dokumentaristické zkušenosti, prostě nestačí -nebo je dokonce na škodu.

Snaha ano, ale...
Neboť Indián a sestřička, jakkoli tu hrají výraznou roli rasově zabarvené průvodní okolnosti, je především příběhem o lásce, jíž současný svět nedává příliš šancí. Jenže šanci nedostane ani ve filmu: nejen ve vyústění, které mladíka dovede k jisté zkoušce z dospělosti a dívku k novému životnímu startu, ale především na plátně samém.

Kromě jiskry při prvním setkání a následné schůzky u rybníka v příjemně „oťukávací“ náladě se vlastně klíčový vztah nijak závratně neprojeví, jako by si jej oba aktéři užívali mimo své každodenní životy (a mimo kamery), coby důvěrně sdílený, pro jiné takřka neviditelný zázrak.

Sympatická snaha tvůrců zabránit citovým výlevům se tak obrací proti nim, neboť ani publikum pak vlastně nemá šanci uvěřit v osudovost a výjimečnost jedné lásky.

Paradoxně působivější je vše, co novodobé milence z veronského předměstí obklopuje. Třeba záblesky humoru: spolupacient dívčina otce se „vymlouvá na rakovinu“, údajný americký nůž veterána z Vietnamu, „zaručeně pravý“, pochází z vietnamského tržiště.

Či rytmus pracovních dní mezi pilou a nemocnicí, sousedy, kolegy a rodiči. A v neposlední řadě charakteristiky ostatních postav od hrdinčina bratra, který na objednávku „pro dobro rodiny“ prolévá krev, až po bílé ranaře, kteří mlátí s pocitem „pravých chlapů“.

Zákon rodu
Ve vyprávění se proplétá trocha West Side Story, jen s romskou melodikou, a trocha Romea a Julie, kde ránu za kamaráda schytá dobrák Merkuccio. Výtečný motiv představuje dívčin otec, zdroj jejích pozdních výčitek: mezi řádky tu film sděluje, že v téhle komunitě nejde o pubertální hry, nýbrž o skutečný zákon rodu.

Ale tím spíše, coby protipóly romské soudržnosti, se indiánské prvky včetně „vyobcování z kmene“ zdají jen uměle naroubované. Bez „indiánštiny“, hezkého zbytečného ornamentu, by snímek účinkoval také. Vlastně i bez rasistických vykřičníků. Jen bez lásky ne.

Publikum vlastně nemá šanci uvěřit v osudovost a výjimečnost jedné lásky.