Pošetilá družička
Jde přitom o dílo staré více než padesát let, o dílo jednou vychválené, posléze zapomenuté a teprve po onom půlstoletí znovunalezené. Takový případ sice ve světové literatuře není úplně ojedinělý, ale událostí je vždycky.
Ida Simonsová (1911–1960) nebyla spisovatelkou na celoživotní úvazek. Původně se věnovala jinému druhu umění: hudbě. Jako koncertní klavíristka si získala v Nizozemsku dobrou pověst a hudbě se věnovala i během druhé světové války, když byla jako Židovka internována naštěstí nikoli ve vyhlazovacích táborech včetně českého Terezína. Až když po přestálých útrapách ztratila sílu koncertovat, začala Simonsová psát.
Měla o čem. Její život, z něhož pro svoje básně, novely a jediný dokončený román Pošetilá družička čerpala, je bizarním příběhem, pro 20. století typickým, ale zároveň se tomuto standardu v mnohém vymyká. V obsáhlém doslovu jej detailně líčí překladatelka Magda de Bruin-Hüblová.
Hovoří i o tom, jak Pošetilá družička po svém prvním vydání v roce 1959 získala nadšené kritické ohlasy, ale postupně upadala v zapomenutí. Až vydání v roce 2014 nastartovalo zájem o Pošetilou družičku ijejí autorku. Čeština je jeden z dvaceti jazyků, do nichž ji přeložili.
Simonsová vypráví příběh z židovské komunity v Antverpách ze dvacátých let. Hlavní postava a zároveň vypravěčka, dvanáctiletá dívka Gittel, stojící na prahu mezi dětstvím a dospíváním, je výrazně autobiografická. Dospělá autorka nahlíží na svoje dětství jejíma očima, zároveň však s moudrostí danou životními zkušenostmi.
Základním rysem knihy je humor a ironie v kontextu vlastně nikoli veselém. Tedy onen specifický nadhled nad často tragickými okolnostmi, daný snad jen Židům. Známe to ze svérázného světa židovských anekdot (které mnohým „gójům“ nepřipadají vůbec vtipné).
Anebo, pochopitelně, ze světa židovské literatury. Od Isaaka B. Singera nebo u nás Karla Poláčka či Oty Pavla. Jejich čtenáři Pošetilou družičku ocení.
