Předcházející Hudební glosář najdete zde
CBS News: Český prezident sebral pero se šibalským úsměvem.
Byl to, jak se traduje, nacista Heydrich, který označil Čechy za "smějící se bestie". Něco podobného nejspíš teď musí běžet hlavou Václavu Klausovi po jeho "chilské kauze s perem". Do řady různých více či méně vtipných reakcí se přidala i brněnská kapela Poletíme?, která sama sebe stylově vymezuje jako "Originál Banjo Future Punk Jazz Band". Jejího lídra Rudolfa Brančovského písnička Klaus ukradl propisku prý napadla v tramvaji (nebyla to spíš šalina, Rudolfe?) cestou k zubaři a hned druhý den k ní kapela natočila video. Inu, na té písničce i jejím klipu je to dost znát, to si přiznejme. Žádné umělecké zázraky se tu vskutku nedějí a nápad s okurkou je dost ohraný a trapný (proto také v tomto glosáři uvádíme pouze audioverzi). Ale známý fakt, že Češi (a Moravané) se vždycky rádi chytí každé příležitosti z něčeho si utahovat ilustruje dokonale.
Floridský ex-guvernér Charlie Crist v loňské kampani do Senátu použil bez svolení autora Davida Byrnea jednu z nejslavnějších písniček kapely Talking Heads Road To Nowhere. Byrne požadoval milion dolarů a omluvu. K tomu druhému došlo prostřednictvím YouTube, o (ne)zaplacené sumě není nic známo. Velmi vtipné je, že Cristův vítězný protikandidát Marco Rubio použil podle ČTK ve svém volebním spotu písničku Steve Miller Bandu Take The Money And Run také neoprávněně. A to aniž by se někdo ozval s protestem. Možná tady vůbec nejde o autorská práva, ale jen o politické preference autorů. Třeba kdyby měl Crist horší vkus na muziku a vytipoval si do "správného týmu" politicky správně vyladěnou poskakující opičku, nemusel se k žádným omluvám snižovat. O pokutě nemluvě.
Právě dnes, 15. dubna, se dožívá šedesátky Pavel Zajíček, skvělý básník, performer, hudebník, výtvarník. Muž mnoha nadání a pevného charakteru, jedna z nejzásadnějších postav takzvané české "druhé kultury". Vzpomínám si, kdy jsem Pavla Zajíčka viděl poprvé. Bylo to někdy na začátku 90. let, kdy přijel z exilu a v tehdy "kultovním" Mama Clubu na Starém Městě měl autorské čtení. Byla tam hlava na hlavě, nedýchatelno. Byl jsem šokován jednak tím, že namísto očekávané "máničky" seděl před námi chlapík úplně nakrátko, jednak tím, jak strašně potichu mluvil, respektive četl. Skoro ho nebylo slyšet. Přitom nám všem zněly v hlavách nahrávky jeho kapely DG 307, ve které hluk a ryk byl součástí uměleckého konceptu. Ale i přes ten tichý hlas ovládlo sklepní prostory úchvatné charisma jeho osobnosti, síla postoje a výjimečnost poetické obraznosti. Takové pocity mám od té doby z každého setkání s dnešním jubilantem. Takže všechno nejlepší.
Normálně na tomhle prostoru pozvánky na koncerty nedělám, ale výjimečnost situace mi snad odpustí. V pátek večer hraje v pražské Malostranské besedě kapela Abigail Ybarra. Osobně ji považuji za absolutně špičkový domácí ansámbl, který by mohl mít při troše štěstí a snahy našlápnuto kamkoli do světa. Problém trochu je, že oba členové kapely mají časově velmi náročná občanská povolání (kytarista Prokop Tomášek je známý architekt, bubeník Pavel Attel je ředitelem hudební televize Retro) a navíc jsou poněkud neprůbojní. Nicméně každé z jejich občasných vystoupení je obrovský emoční zážitek. Vzájemná prorostlost obou muzikantů, jejich hráčská invence a dokonale propracovaný sound jsou na naší scéně, troufám si říct, alespoň v rocku bezkonkurenční. Jděte se na ně podívat, hrají málokdy.
