Čechomor přitom udržel rovnováhu mezi prchavou křehkostí písně, jež se může neopatrným zacházením rozplynout, jejími lidovými kořeny a experimenty.
Mystické bubny Japonce Joji Hiroty, vroucný baladický hlas Ira Iarly O’Lionáirda nebo kytara producenta Bena Maldelsona s písněmi souzní, aniž by je vytrhávaly z východoevropské hroudy.
Africké rytmy odpíchnou píseň Do kostela zvonili tak, že se rozjede jako hudební vlak, který cestou přibere hutnou elektrickou kytaru i rozjitřené malování houslí.
Spojení mezi slovanským cimbálem Jana Mikuška a japonskými bubny taiko graduje v písni Co sa stalo nové, ve které se proplétá smrt s radostnou oslavou života.
Hudba má také podobu šťavnatého valčíku Až pudou cikáni nebo etnorocku Katuša. Teskná balada Z večera je jasno vhání slzy do očí díky táhlé trubce Radka Pobořila a O’Lionáirdovu zpěvu beze slov. Dlouhé skladby Hezký Janek nebo Malovaný kostel jsou protaženy až za hranici pěti minut, aniž muzika vychladne.
Výtečné mezihry, do kterých se zapojují hosté i celý Čechomor, stupňují náladu písní ke skočné tanečnosti (Hej, bystrá voda) nebo zasněné náladovosti (Zločin).
A Malovaný kostel, jedna z nejmagičtějších písní na desce, spojuje smutek z nenaplněného života i hlavní melodický motiv, který se v toku hudby opakuje jako smyčka.
Výsledkem je mimořádně silný zážitek. Podobně píseň Na Vsetíně páni, která se zmiňuje o korupci a velkopanské spravedlnosti pro vyvolené, se stává i prudce aktuální.
Rocková energie, která poháněla Čechomor v dobách, kdy se prodíral ke slávě, se na tomto albu zjemnila mimo jiné zásluhou nového bubeníka Romana Lomtadzeho, který hraje často na perkuse.
Nahrávky jsou barevnější, kapela umí vykřesat sílu a opojení i bez zemitého spodku, třeba jen z Holasových houslí, cella či dud Michala Pavlíka nebo akordeonu Radka Pobořila. Když připočteme spolehlivý, civilní zpěv Františka Černého a tence břitký vokál Lenky Dusilové, hostující ve třech písních, dostává se k posluchačům nejlepší deska Čechomoru, ke které se lze spolehlivě a radostně vracet.
