Zpěvačka střídala pomalé písně s rychlými skladbami za asistence dvanáctičlenného orchestru.
Publikum buďto vestoje křepčilo, nebo usedalo na židle, ačkoli na všechny skladby by se asi dalo tancovat. Škoda, že pořadatelé nevyčlenili k tomuto účelu volný prostor pod pódiem.
I když se naučila česky "děkuji" nebo "mám vás ráda", nejčastějším slovem Omary Portuondo bylo "amor".
Ostatně její poslední deska, ze které zpěvačka často čerpala, se jmenuje Flor de Amor neboli Květ lásky. Může to být i láska k hudbě, která se houpala jako vlny moře a vyzařovala ležérnost, dychtivost i uvolněnost.
Podle stylů to mohla být třeba bossa-nova s vláčnou melodií, již dobarvovaly dvě houslistky, dechová sekce nebo jazzem přichucená "stará" latina.
Portuondo a její hudebníci ve stylových dvouřadových oblecích vzkřísili také hudbu z časů, kdy Kuba ještě nebyla pod rudou hvězdou. Nezněla v tom nostalgie, ale závan důvěryhodné a věčně horké hudby.