Moderní elektronické hudbě je vyčítáno, že její příjemce ani neví, jestli je doopravdy vytvářena až na pódiu, nebo zda ji umělci třeba z devadesáti procent nepouštějí z minidisku nebo cédéčka...
Ano, jsou takové případy, kdy muzikanti nebo spíš performanční umělci pracují na pódiu s doma připravenou hudbou. My ne! Kdo nás slyšel několikrát, může potvrdit, že co koncert, to jiná hudba. Někdy až osmdesát procent vystoupení jsou improvizace, které závisí na atmosféře panující kolem nás. Jsou to taková dlouhá jam sessions na témata našich písní.
Tímhle způsobem prý tvořili už na začátku sedmdesátých let třeba legendární němečtí elektronici Tangerine Dream.
Taky jsem to slyšel. Rozdíl je samozřejmě v technologiích. A koneckonců i v hudební filozofii. To byli lidé s vazbami hlavně na moderní klasickou hudbu. V našich hudebních zkušenostech je obsažena třeba primitivní jamajská elektronická hudba, taneční hudba sedmdesátých a osmdesátých let nebo výrazně rytmický africký folklor. Oni chtěli vytvářet umění, nám slouží totéž k vytváření zábavy.
Myslíte, že ten posun oproti prvním elektronickým kapelám je jen v jiné aplikaci elektronické hudby?
Oni měli k dispozici jen první klávesové syntezátory, my si vlastně na pódiu stavíme celé nahrávací studio. Naše koncerty jsou v druhém plánu výletem posluchačů do naší tajné laboratoře. Mohou vnímat, jak vytváříme nové zvukové smyčky, jak pracujeme s přednatočeným materiálem nebo jak modelujeme nové zvuky. Naše studio není složeno z hudebních nástrojů, ale je samo hudebním nástrojem. Tím hlavním cílem je komunikovat s lidmi, přijímat jejich vibrace a vracet jim je zpět ve zvukové podobě.
Takže publikum je vlastně součástí vašeho vystoupení? Možná dokonce i dalším nástrojem?
A jak důležitým! Víceméně hlavně na něm závisí, jaké bude naše vystoupení.
Víte, kdy bylo nejvíc lidí na nějakém vašem koncertě?
Předloni jsme byli hlavní kapelou na festivalu v Glastonbury - to je tak 110 nebo 120 tisíc diváků. A rok předtím jsme byli ve Woodstocku. To bylo taky asi sto tisíc lidí. Když vylezete při takové akci na pódium, je to neuvěřitelný zážitek. Ty vibrace, co jdou z lidí, vás málem srazí na kolena. Ale stejně tak dobré a zajímavé mohou být koncerty jen pro pár stovek lidí. Občas si zahrajeme v nějakém zastrčeném klubu na londýnském předměstí. Hudba, která tam vzniká, je pak úplně jiná.
Lepší?
To nelze říct. Prostě jiná. Odráží jinou atmosféru, jiné prostředí.
Vaše poslední deska směřuje spíš k tradičnějším hudebním strukturám. Novým skladbám by se dalo říkat s trochou nadsázky i písně. Už to nejsou tak bezbřehé zvukové prostory jako předtím.
My jsme začínali s tradičními písňovými formami. Ale pak jsme vyzkoušeli všechno, co moderní elektronika přináší. Taneční techno i malbu zvukem. Možná je právě doba, kdy se všechny zkušenosti ukládají do celku, který může připomínat návrat k písni. To záleží na uších našich posluchačů.
 Chemical Brothers. Hlavní hvězda festivalu Open Air Field u Proboštských jezer, 4. července 2002. |
 Co koncert, to jiná hudba. Chemical Brothers říkají, že někdy až osmdesát procent jejich vystoupení jsou improvizace. |
