Žáha, která pálí po soulu

Emotivní formy černošské hudby u nás v 60. letech prosazoval třeba Michal Prokop se skupinou Framus Five; na izolovaném trhu to však tehdy bylo velmi těžké. Dnes do země plyne původní zahraniční tvorba Maceo Parkera i jiných mágů, další a další vlny zájmu o funk, soul či rhythm & blues rozdmychávají domácí skupiny Monkey Business nebo J.A.R. Do téhle společnosti patří i skupina Žáha, která vydala své první album Soul Machine.

Rodokmen kapely Žáha má bluesový počátek už v osmdesátých letech a tkví spíše v hlavách pamětníků. V roce 1994 se dočkal alba Co takhle sbalit ňáký baby střídmý bluesový projekt Tucet, za nímž stál Marek Hlavica. Teprve na sklonku devadesátých let přišla ke slovu obnovená Žáha, seskupená kolem Hlavici a kytaristy Michala Jurkoviče. Debutová deska Soul Machine vznikla po výborných koncertních referencích a loňském vystoupení na obřím festivalu v Budapešti.

Žáha Soul Machine
1	People Wanna Dance
2	Let´s Get A Grove
3	What Mama Said
4	Don´t Push
5	Better Days Must Come
6	Yes You Can Do It
7	Soul Machine
8	Funkybility
9	She´s Got To Get It
10	It´s Gonna Be Daydream
11	Don´t Stop
12	Hold It On
13	Not Bad
14	Dneska
15	Wanna Take You Higher
Rozhovor se SoulM alias Markem Hlavicou čtěte ZDE.

Kapela hraje tak, jak se dnes žádá. Umí rozbalit širokou paletu - a naživo zahraných - nálad a stylových mixů. Frontman Hlavica - jenž si říká SoulM - je cockerovský křikloun, který žene kapelu do útoku ve skladbách People Wanna Dance, Don't Push či Funkybility. Srůstá s tvrdým bluesovým riffem v písni What Mama Said, jeho zpěv volně splývá s rytmickým chvěním funkové parády Let's Get a Groove. SoulM - rovněž autor většiny písní - tvoří i atmosféru prchavých skladeb typu It's Gonna Be Daydream, navíc umí rockově frázovat. A v gospelové miniatuře Better Days Must Come se jeho hlasivky rozezní jako chrámový zvon. Všechno, co umí, smíchá v titulní písni Soul Machine - pak že je u nás málo dobrých zpěváků.

V souladu s názvem desky Soul Machine kapela skutečně připomíná hudební stroj; opakované kytarové figury Petera Jurkoviče, lehké rytmické přitakávání jeho kolegy Miroslava Linharta i pravidelné výstřely trubky a saxofonu do sebe zapadají jako ozubená kola. Šlape to přesně za všech rychlostí. Žáha se vpaluje do duše s chutí a naprosto intenzivně. Málokomu asi vadí, že vlastně hraje dávno prověřenou muziku.

Žáha: obal alba Soul Machine.

Skupina Žáha.