Na konec března a začátek dubna jste připravovala pražský a brněnský recitál - jedny z mála vašich letošních vystoupení v republice. Hojně inzerované koncerty se však kvůli vašemu onemocnění odhlašovaly, přesouvaly, nakonec se uskutečnily, ale s okleštěným repertoárem. Jak takovou bezmoc snášíte?
Už líp. Zpěvák se s tím musí smířit - onemocnění jej pochopitelně zaskočí ve chvíli, kdy se to nejmíň hodí. V březnu přitom nešlo jen o koncerty, ale musela jsem na září přeložit plánované nahrávání desky pro Deutsche Gramophon. Z firmy už do Prahy přijela technika, pronájem sálu se beztak musel zaplatit, i pro ně jsou to výdaje navíc.
To z vás asi měli radost...
Nebyli zrovna nadšení. Snažili se mě přesvědčit, abych nahrávku zkusila. Ale hlas mám jen jeden. Za žádnou cenu nemá cenu zpívat indisponovaná, možné poškození hlasivek za to nestojí. Zvlášť když chci na pódiích vydržet dejme tomu dalších třicet let. Svět se kvůli mému koncertu nebo nahrávce nezboří.
To jste si říkala vždycky, nebo až teď?
Ještě před takovými pěti lety jsem mívala pocity, že se svět zboří.
Takže v minulosti nastala situace, kdy jste šla zpívat zdraví navzdory?
Ano. Doktoři napíchají třeba kalciové injekce, ten večer je to dobré, ale pak si tělo vezme svoje. Napuchlé hlasivky už neoklamete. Pokud taková zkušenost nedopadne tragicky, je dobře, že přišla. Jako když se vybouráte s autem a nic vážného se vám nestane - příště už pravděpodobně pojedete opatrněji.
Jen ať se bučí!
Muzikant může opotřebovaný nástroj vyměnit, zpěvák svůj hlas nikoliv. Nevytváří to nepřetržitý stres? Nebudíte se ráno s obavou, že jste hlas ztratila?
Když se zpěváci probudí, hned začnou pokašlávat a pořád si ověřují, jestli to mají v masce. Hlas je neuvěřitelně křehká věc a starost o ni je stresující. Když to trochu přeženu: nikdy do poslední chvíle nevíte, co z vás v ten den zrovna vyleze.
Co znamená mít to v masce?
Aby operní hlas byl náležitě silný, musí dobře využívat rezonančních prostorů v hlavě, například lícních kostí. Ve zpěvácké hantýrce se správnému rozezvučení říká mít to v masce.
Takže pro pěvce jsou výhodou široké lícní kosti?
Jistě, proto černoši mají krásné hlasy a hodně černošských zpěváků se prosazuje nejen v klasice. Vystouplé lícní kosti dodávají hlasu krásnější tvar.
Jak vypadá vaše péče o hlas? Co si dovolíte, a co už ne?
Musíte si určit osobní hranici své opatrnosti. Může se stát, že tu péči zpěvák přežene, vypěstuje si přecitlivělost a pak mu jakýkoliv banální problém zabrání ve výkonu. Toho se snažím vyvarovat. Na jaře a v létě ráda denně plavu kilometr, dělá mi to dobře na záda a dýchání. Naopak nechodím na slunce, vysává ze mě energii, vysušuje mi kůži a asi i sliznice, protože na hlase pobyt na prudkém slunci poznám. Klimatizace v letadle či v hotelu hlasu nepřidá, ale s tím moc nenadělám, musím jen doufat, že ji přečkám bez újmy.
Je pro vás důležité, co jíte?
V tom nejsem nijak striktní, jen v den koncertu nejím mléčné výrobky, protože zalepují krk.
Dbáte i o fyzickou kondici?
Jistě, nejen hlas si musí operní zpěváci udržovat. Dnešní pojetí opery vyžaduje značné fyzické nároky. Režiséři nás nutí zvládat skoro všechno z herecké profese, podle jejich představ musíme na jevištích běhat, skákat, být zavěšeni a podobně. Kdybych jejich požadavky nezvládla, obsadí někoho jiného. Opera dnes musí být - asi pod diktátem televize - velká show, zpěváci nemohou na scéně jen tak stát.
Tohle pojetí opery k nám ovšem ještě nedorazilo...
To tedy ne, ale doufám, že brzy dorazí.
Jak se ve světle zdejší operní strnulosti díváte na nedávné diskuse kolem inscenace Dalibora v Národním divadle, při jehož premiéře část publika dávala bučením najevo nelibost s nastudováním režiséra Pitínského?
Tu inscenaci jsem neviděla, ale samo bučení není ve světě nic neobvyklého. Třeba v Paříži se bučí ostošest. Tamní operní šéfové jsou vyloženě progresivní a cíleně vyhledávají konflikty. Dokonce schválně dávají dohromady i lidi, kteří se nesnášejí, protože se tím zvýší pravděpodobnost kontroverzí, skandálů a toho, že se o inscenaci bude mluvit. A tím je zase představení marketingově zajímavější.
Takže bučení...
Měli bychom si na něj zvyknout. Je dobře, že k němu v Národním došlo, že se lidi konečně nebáli projevit svůj názor.
Na vás taky někdy někde bučeli?
Nevím, jestli to bylo konkrétně na mě, asi to byla spíš reakce na režijní pojetí, nicméně právě v Paříži jsem bučení zažila. V tu chvíli jsem byla ráda, že je nás na jevišti víc, že se o příděl bučení podělíme.
Bez peněz do opery nelez
Proč je v Česku chápání opery tak strnulé a její provoz vesměs rutinní a nezajímavý?
Vývoj tu jde kupředu skutečně hrozně pomalu, jak v operní režii, tak v samotném systému fungování opery. My jsme celkově dost konzervativní národ, ale podstatnější asi je, že kvalitní operní produkci dnes nevytvoříte bez systému, který se osvědčil ve světě.
Můžete ho přiblížit?
Přední scény tam nemají velké soubory. Na každou inscenaci se typově vyberou lidi, kteří by ji skutečně dělat měli. Pak se intenzivně zkouší a uvede se třeba osm představení během dvou tří týdnů. Pracuje se tedy v blocích.
Zatímco u nás...
Zatímco u nás se nazkouší představení, potom je premiéra a po ní se inscenace klidně na měsíc dva z programu zase vypustí. Na další reprízy se nastudování takzvaně oprašuje, což znamená, že se všichni jaksi rozvzpomínají na to, jak to původně asi mělo být. Při zkouškách po jevišti pobíhá nějaký asistent, který drží v ruce trosky jakýchsi poznámek a udává pokyny: Vy přicházejte zprava! Vy sem vlétněte zleva! Odkud na jeviště přijdete a jaké uděláte gesto - to jsou tady stále ještě základní režijní prvky, což je v zahraničí už prakticky nemyslitelné. Pokud se tedy nenajede na systém bloků, na systém intenzivního zkoušení, při němž účinkující nebudou odbíhat na nějaké další kšefty, tak se to s operou dál nehne.
Proč to tak nefunguje?
Z valné části je to otázka peněz. Aby se umělci mohli plně koncentrovat na jednu věc, musí být dobře zaplaceni. Jenže běžný plat zpěváka v dnešním českém divadle je tak směšný, že za ty peníze by bylo skoro neslušné chtít po něm zázraky.
Čím to, že v zahraničí operní scény peníze mají?
Protože opera je v západním světě obrovská snobárna. Je propojena s nejvyššími společenskými vrstvami. Sponzorovat operu je privilegium. Snobárna sice není nic příjemného, ale občas raději absolvuju nějakou povinnou recepci, abych potom měla prostor a podmínky ke kvalitní práci. Tohle se u nás musí společensky pochopit a ustavit, samozřejmě spolu s rostoucí ekonomikou, v níž se najdou prostředky na zaplacení velkorysých produkcí.
Mašinerie Metropolitní opery a La Scaly
Pro předchozí generace českých operních pěvců bývávalo nejvyšší metou vesměs Národní divadlo v Praze. Je takovou metou i pro vás?
Jsem hrdá na to, že jsem Češka. Nikdy a nikde to neskrývám, naopak, snažím se na světovém trhu prosazovat českou hudbu. Se šéfem opery Národního divadla panem Průdkem hledáme možnost spolupráce. Když bude dobrá příležitost, ráda na první české scéně vystoupím.
Neříkáte to ale tak, jako by to pro vás byl vrchol kariéry.
Pro mě jsou ty nejvyšší mety opravdu asi jinde. Asi je to dáno tím, že od počátku kariéry se volně pohybuju po světě, ale i tím, že za tu dobu, co jsem operu Národního divadla mohla sledovat, tak její úroveň nebyla taková, kterou jsem poznávala na scénách jiných metropolí.
V tom je asi ten hlavní rozdíl mezi vaší a předchozími generacemi zpěváků, že?
Přesně tak. Někteří z někdejších členů opery Národního divadla dosahovali i světové úrovně, ale pokud se nerozhodli emigrovat, tak světovou kariéru neudělali. Měli možnost jistého věhlasu jen v rámci východního bloku, což bylo něco úplně jiného než tvrdá umělecká konfrontace na Západě. Pokud se ovšem někdo přesto prosadil a navzdory všem politickým a dalším bariérám dal o sobě vědět i na hlavních operních scénách té doby, jako například paní Beňačková, pak klobouk dolů.
Kde tedy leží vaše cíle?
V obecném povědomí převládá představa, že nejvyššími metami jsou Metropolitní opera v New Yorku, milánská La Scala a možná ještě dvě tři další scény. Taky občas slyším: Tak kdy už budeš zpívat v Metropolitní opeře. A to mě rozčiluje.
Proč?
Protože je to projev setrvačného myšlení. Metropolitní či La Scala byly nespornými metami tak před půlstoletím. Za tu dobu se mnohé změnilo, ale mašinerie těchto scén pracuje ve vědomí veřejnosti dál. Když zpíváte v Metropolitní, jste nejlepší, ačkoliv tenhle automatismus už vůbec neplatí. Neříkám, že bych v Metropolitní nechtěla zpívat a že bych to nebrala jako úspěch. Ale když se podíváte na seznam lidí, kteří tam vystupují, zjistíte, že o řadě z nich, hlavně Američanů, nelze říct, že jsou to právě ti nejlepší zpěváci na světě. Jenom je má newyorské publikum zkrátka rádo. Záleží na tom, jaký repertoár zpíváte. Řeknu to za sebe: zpívat v Metropolitní Mozarta je míň než jej zpívat na festivalu v Salcburku, ale to si bohužel jen málokdo uvědomuje.
A La Scala?
Ještě horší! Stala se jakýmsi italským národním divadlem. Italové mají svůj speciální vkus, jsou v něm nacionalisty. Když tam přijela vynikající americká sopranistka Renée Flemingová, pískali na ni, bučeli, už tam raději vůbec nezpívá. V La Scale přežívá jinde už odumřelý, beznadějně staromódní zvyk: jistí zpěváci si platí klaku, která nejen chodí tleskat jim, ale také bučet proti jejich konkurenci.
Vraťme se k původní otázce: kam byste ráda dosáhla?
Dneska je to tak, že jakákoliv slušná opera, třeba v Amsterdamu, může sehnat peníze na skutečně světovou produkci, do níž angažuje opravdové hvězdy a špičkové tvůrce. A tohle je dnes moje meta: být ve skupině zpěváků a zpěvaček, s nimiž se do takových produkcí počítá.
Je vám líto, že některé role nebudete nikdy zpívat?
Je, a hodně. Jistě, každý chce vždycky to, co nemá. Závidím dramatickým sopranistkám, oněm heroinám, které umírají na scéně. Já většinou stojím oblečená v sáčku a kravatě a zpívám chlapa v Mozartových operách, jejichž libreta navíc nemají nějaký zvláštní dramatický náboj. Všemožně se snažím vyjádřit něco, co je těžké vyjádřit - už třeba to, že jsem muž, ačkoliv jsem žena. Nebo pět minut zpívám jednu větu, třeba Bozi, smilujte se nade mnou… To si pak říkám: Sakra, jak já bych si zazpívala dejme tomu Tosku. Ale to zkrátka není můj obor. A taky člověk nesmí být příliš neskromný.
Hapka a Horáček? Proč ne?
Když se dneska řekne česká operní zpěvačka, veřejnosti se asi vybaví triumvirát Kožená - Pecková - Urbanová. To, že jste každá našla svoji parketu a svůj způsob prezentace, je podle vás věc přirozeného vývoje, anebo v tom byla i určitá marketingová úvaha, že je třeba se o trh nějak podělit?
Jsem téměř o generaci mladší, než paní Urbanová a paní Pecková. Když jsem doma začínala být známá, byla to dvě veličiny, které tu už existovaly, a já tenkrát neměla nějaké zvláštní ambice. Už byly takzvaně nahoře, zatímco já teprve vyhrála soutěž v Salcburku, což sice byla svým způsobem událost, jenže jen pro hudební kruhy. Pak jakési povědomí o mně postupně rostlo. Proto si myslím, že moje pozice se ustavila přirozeně, stejně jako to, že na trhu fungujeme bez problémů všechny tři vedle sebe. Máme tak rozdílné hlasy, charaktery i repertoár, že s tím není žádný problém.
Ale to jste popsala především minulost, váš růst. Dneska jsou pozice Kožené, Peckové a Urbanové zcela rovnocenné. Opravdu nezvažujete, kudy se ubírat, aby nedošlo k nějakému vzájemnému překrývání?
O žádných schůzkách našich manažerů nevím. Nebo že bych byla tak mimo? Ne, vážně: nic takového nepociťuju.
Takže žádný pocit konkurence?
Osobně ho nemám. Myslím, že by tu obdobně mohly působit klidně tři další zpěvačky.
Můžeme se jednou dočkat i koncertu tří českých mezzosopranistek na Žofíně?
Několik organizátorů už mělo tenhle nápad, ale doufám, že se neuskuteční. Po tomhle asi netouží ani jedna z nás.
Mimochodem, co říkáte stadionovým produkcím tří tenorů, Pavarottiho, Dominga a Carrerase? Pomáhají opeře?
Nemají s ní nic společného. Tam nechodí lidi, kteří mají rádi operu, a ani si nemyslím, že ji pod vlivem takových podniků začnou poslouchat.
Na posledním albu Hapky a Horáčka Mohlo tu být i líp zpíváte píseň S poduškou Řípu pod hlavou. Proč jste se k tomu uvolila?
Dostala jsem od těch pánů nabídku, líbila se mi slova, Horáček píše texty, které mají hlavu a patu. Tak jsem si řekla: Proč ne? Počítala jsem s tím, že tahle otázka bude vznesena, že se objeví hlasy, jak se snažím víc zpopularizovat, nebo že jsem to udělala pro peníze.
A ne?
Ani jedna z těchto věcí v tom nehrála roli a nedošlo na ni: nejsem díky té jedné písni populárnější, ani jsem si jí nevydělala na dům. Příliš to neřeším, byl to takový drobný odskok či úlet, který ovšem nemíním podnikat často.
Lákají vás duety s pop-zpěváky?
Těmto nabídkám se vyhýbám, i když to neznamená, že nikdy žádný neudělám. Nemám ráda fundamentalistické názory a intelektuálské škatulkování do sekt. Pokud výlet do popu není vyložená hloupost, která opernímu zpěvákovi ublíží, tak proč vždycky říkat jen ne?
Vy jste se ovšem kdesi vyjádřila o populární hudbě docela vyhraněně, bylo to příkré stanovisko k popu jako celku…
Hm. Ale těžko říct, zda Hapka s Horáčkem jsou vůbec populární hudba.
O tom není pochyb, to je dokonalý pop-produkt.
Na to mohu odvětit jen to, že pana Hapku jsem upozornila: Jestli chcete, abych zpívala jako pop-zpěvačka, nemůžu, neumím to, ani se o to nebudu snažit. Odpověděl: Chci, abyste zpívala tak, jak zpíváte normálně. Jistě, píseň S poduškou Řípu pod hlavou je trochu jiný druh hudby, spojuje šansonovou melodii na pár tónech s operním hlasem. Názory na to jsou různé a já si je ráda poslechnu. (smích)
Jakou máte volnost při rozhodování, zda nějakou nabídku přijmete, anebo odmítnete?
Obrovskou. Co se týče uměleckých záležitostí, můj manažer respektuje můj názor. Říká mi své mínění, třeba se i pohádáme, ale nakonec je po mém. Nezastírám ovšem, že někdy je těžké věci jednu za druhou odříkat, lidi si pak myslí, že jsem nafoukaná a nechci mít nic společného s ničím jiným kromě vážné hudby. Tak to není. Opakuji: pokud má operní zpěvák radost z toho, že zpívá duet třeba s Lucií Bílou, tak proč ne? Ale pokud ho to nebaví a dělá to jen proto, že ho do toho někdo našrouboval nebo že má pocit, že by bylo užitečné takhle se prezentovat, taková spolupráce nemá význam. Mně se nelíbí, pokud se na spojení popu a opery bezuzdně vystaví komerční plán.
Nezavřít se do hudby
Lze říct, že váš dnešní život se podobá trojúhelníku. Jedním jeho bodem je vznešený a umělý svět operního světa a čistá krása hudby a zpěvu, druhým bodem je marketing, který je i s tímhle uměním nemilosrdně spjatý. A třetím bodem je normální, všední život. Jak to zvládáte?
Ty dva první body mi berou hrozně moc času a energie. I když: nerada slyším, že na něco není čas. Všechno je věc priorit - vždycky existuje okamžik, kdy se člověk může rozhodnout, není pouhým bezbranným dřívkem ve víru čehosi nekontrolovatelného. Když jsem si zvolila kariéru, musí jít stranou soukromý život. A tak tomu je. Sice jsem se už někam profesně vypracovala, ale ještě nějakou dobu potrvá, abych byla na světovém trhu naprosto zavedená. V obchodech bych měla mít tak sedm sólových alb a to je otázka zhruba dalších pěti let. A tam, kde se moje desky prodávají, musím být také přítomna osobně, koncertovat tam, hovořit v médiích, kontakt s lidmi je nezastupitelný. Když si vezmu, o kolik států jde jen v Evropě - a to nemluvím o Americe nebo o Japonsku - sebere tohle všechno strašně moc času. Ale já mám pevnou víru v to, že zápřah trochu povolí a já budu mít čas i na takzvaně normální život.
Jak to zatím snášíte?
Víte, můj současný způsob života je možná náročnější pro moje blízké než pro mě. Samozřejmě, někdy mi bývá hodně smutno, jsem zavřená v hotelu, koukám z okna a stýskám si: Nebaví mě to tu, ty lidi kolem mi nic neříkají. Ale za chvíli to hodím za hlavu a jako mašinka udělám to, co je třeba udělat na zítřek. Jenže kdesi je můj blízký člověk a čeká, až se jednou za pár týdnů objevím. Tohle musí být opravdu těžké, to je oběť a já jsem za ni vděčná.
Nedělá vám dnes už určité potíže vrátit se ze světa hudby a marketingu do běžného života?
Těžká věc mluvit o tomhle osobně. V mé pozici se člověku může snadno stát, že tyhle přechody nepociťuje jako problém, ale lidi kolem něho, kteří se nepohybují v exkluzivním světě vážné hudby, mu najednou řeknou, že některé věci už vidí jinak a normální problémy nechápe.
Snažíte se tomuhle nebezpečí čelit?
Ano. stýkám se s lidmi, kteří dělají něco úplně jiného než hudbu. Pobývat delší dobu mezi zpěváky bývá tak náročné, že bych nejraději někdy zmizela kamsi na samotu do srubu. Pro mě je to vysloveně otázka duševní hygieny, být v kontaktu s přáteli, kteří mi otevírají nové obzory. Ostatně nemám ráda, když se člověk orientuje jediným, úzce vyhraněným směrem a ztrácí soudnost v náhledu na sebe sama i na svět jako takový.
V připravenosti je moje síla
Nyní se vám v kalendáři plní některé termíny už na rok 2004. To je asi příjemná jistota. Ale není to zároveň divný pocit nepřirozené naplánovanosti a svázanosti?
Ano, je zvláštní, když víte, co v některé dny budete dělat za tři roky. Někdy si tak kalendářem listuju a třeba se mi hlavou mihne: První dítě - květen 2005… Jako kdybych se trefovala do nějakých měsíců a týdnů a ty si chtěla uchovat jen pro sebe, což ale stejně nakonec bývá jinak. Ta jistota, že máte závazky na dva tři roky dopředu je ovšem současně i vysloveně příjemná. Ne každý má v tomhle povolání takové štěstí.
Máte dojem, že to, čeho jste dosáhla, dosáhla jste značným úsilím, anebo se považujete za dítě Štěstěny?
Spousta zpěváků si asi posteskne, že nedostali takovou šanci jako já, ačkoliv kariéře obětovali strašně moc. To je možná pravda, ne každý je ve správný čas na správném místě. Ale na druhé straně, pokud šanci dostanete, dostane ji spolu s vámi řada dalších adeptů. Teprve teď nastává rozhodující výběr, při němž musíte disponovat naprosto vším: hlasem, repertoárem, psychickou odolností, znalostí jazyků, schopností komunikovat a být použitelná pro propagační účely.
Z čeho nejspíš pramení vaše psychická odolnost?
V prvé řadě asi z dětství, od rodičů jsem dostávala hodně lásky. Potom je důležité vybudovat si sebevědomí, věřit tomu, že jsem dobrá. Když si na pódiu stoupnu, nesmím o sobě ani na vteřinu zapochybovat! Na tomhle jsem musela pracovat, to mi nebylo dáno. Proto bych nedokázala jít na jeviště byť jen nepatrně nepřipravená. Moje síla je v tom, že když mě o půlnoci probudíte, vychrlím na vás všechny texty, všechno se snažím mít pod kontrolou. Nespoléhám se - jako někteří jiní zpěváci - na momentální inspiraci. A v neposlední řadě je důležitá rodina, partner, přátelé. Mít možnost zvednou telefon, třeba se i vyplakat, ale mít někoho, kdo vás podpoří, utěší, kdo ve vás věří. O to běží, to mě drží a pomáhá mi.
|
MAGDALENA KOŽENÁ |
|
Uznávaná mezzosopranistka se narodila v Brně 26. května 1973. Už jako dítě začala hrát na klavír a zpívat v brněnském dětském sboru Kantiléna. Zlomenina obou rukou při tělocviku ji nasměrovala víc ke zpěvu, který studovala na brněnské konzervatoři v letech 1987-1991. Po roce přibrala i studium klavírní hry. Po maturitě studovala zpěv na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a získala několik ocenění na mezinárodních festivalech. |
 Mezzosopranistka Magdalena Kožená. |
 Mezzosopranistka Magdalena Kožená. |
 Magdalena Kožená |
 Mezzosopranistka Magdalena Kožená. |
