Noví Prodigy jsou pro zkušenější publikum

Sedm let trvalo klasikům elektronického punku Prodigy, než vydali novou desku. Vnitřní spory v souboru nakonec vyústily v to, že z kapely zbyl jen jeden člen, Liam Howlett, jenž novou desku Always Outnumbered, Always Outgunned nakonec natočil sám, údajně inspirován filmy s Jamesem Bondem.

Některé snímky opravdu místy působí dojmem zvukového doprovodu ke krkolomným, prudce stříhaným scénám v akčních filmech.

V pozadí jejich až předimenzované energie a agrese cítíme ukryty epické příběhy, které se ženou vpřed bez jediného motivu návratu.

Album vzbudilo velkou pozornost a řadu protichůdných názorů. Staří přívrženci je zatracují, protože nejde směrem, jímž se kapela ubírala dříve. Není sestavená z tak jednobarevných skladeb, je hravější a při svém surovém a razantním zvuku nepostrádá muzikantský humor, když některé temné, vážně míněné skladby prosvětluje kontrastními elektronickými zvuky.

Nové publikum naopak Howlettovu sebeironii vítá jako zdroj nových kontrastů, ještě větší neuchopitelnosti a znejistění sdělení. Pokud ovšem nějaké existuje. Ti, kdo uznávají hudební chameleonství jako hlavní stylotvorný prvek moderní hudby dneška, například finští metalisté Waltari, o ní hovoří jako o daleko nejlepší desce letošního roku.

Původně čtyřčlenní Prodigy vznikli v roce 1990 v Essexu jako produkt tehdejší britské raveové scény, ale brzy se jí začali vymykat svou schopností vtáhnout do své hudby řadu stylizovaných prvků ze všech koutů hlasité hudby od metalu až po drum'n' bass. Vrcholem jejich kariéry bylo divoké album Fat Of The Land z roku 1997, plné abstraktních výkřiků, psychedelických zvuků a tvrdých rytmických zvukových smyček, které otevřelo tomuto typu elektronické hudby brány i v USA.

Nová deska je proti klasickému dílu tehdy ještě celých Prodigy méně přímočará a emocionální, určená spíš pro zkušenější a náročnější publikum.

Jako každý podobný produkt „laptopové“ hudební kultury, ať jej s počítačovým programem ProTools skládal Liam Howlett, Björk nebo někdo další, vyvolává pokus Prodigy i řadu pochyb. Místy se totiž dostává za hranice toho, co běžný posluchač dnes chápe pod pojmem hudba.

Pokud v tom člověk doslova nežije, může mít pocit, že hudba, komponovaná tímto způsobem na počítači někde v obýváku, je jen řadou konkrétních i nekonkrétních zvuků, rámusem, organizovaným podle jakéhosi těžko dešifrovatelného schématu. Ale o tom, že tudy půjde hudba budoucnosti, není skoro žádných pochyb.