Oči širokého publika i dramaturgů jsou upřeny zpět: Ilona Csáková má největší úspěch se starou písní Proč mě nikdo nemá rád, Bára Basiková nachází útěchu v chorálech, Lucie Bílá sáhla po evergreenech šedesátých či sedmdesátých let. Také nová tvář, Leona Machálková, která raketově vylétla mezi elitu, zpívá prověřené muzikálové či filmové melodie. To lze zvláště u debutu pochopit, avšak jde o obecný jev, jehož vysvětlení se nabízí: vrcholný populár nemá nové písničky, a tak "požírá" sám sebe, čerpá z minulosti. Rok 1998 přinesl spoustu návratů. Nešlo jen o milé retro či přetrvávající charisma věčných legend, ale také o frontální nástup starého kýče včetně "Holek z naší školky", Dalibora Jandy, Michala Davida a dalších es. Co vyvřelo na staroměstském pódiu pro hokejové šampiony, dolehlo jako ozvěna na silvestrovskou estrádu na Nově, která - a v tom byla alespoň upřímná - rozbalila řepácký pop natvrdo.
Rok 1998 bude v historii populární hudby zapsán jako rehabilitace pokleslého popu, ke které svou měrou přispěl i polistopadový kulturní establishment. Vykázal hlavními dveřmi estrádu, ale zapomněl ji nahradit něčím novým. Odložené hvězdičky se nahrnuly dovnitř oknem a všechny najednou, posíleny countryovými seladony. Trend to byl tak viditelný, že poněkud zastiňoval nadějnější počiny: třeba vydání dobrých desek Vltavy, Dana Bárty a Sexydancers, Lucie, Vlasty Redla, Petra Skoumala, kapely Echt! a dalších, které lze označit za přirozený pop. Rozrostla se scéna moderní taneční hudby, jež si zábavu dokonce vetkla do štítu. Jenže nic naplat, starý šlágr byl uvítán málem jako spása, jako reakce na skutečnost, že celá scéna trpí nedostatkem nových talentů. Výjimky v přístupu médií se samozřejmě daly nalézt, třeba při ranních vysíláních České televize a Novy, kde dávají prostor živé muzice a neokoukaným interpretům. Ovšem nechuť riskovat je pro domácí dramaturgy typická. Ne každý je pak ochoten zpívat na playback.
Střední proud obvykle přebírá, rozmělňuje a v lepším případě rozvíjí hodnoty či nápady, které vznikly mimo něj - ať už v undergroundu, jazzu, filmu či na poli techniky. Jakýmsi "spalováním" hodnot se stále vytváří prostor pro nové podněty - takový střední proud je požehnáním pro celou hudbu. Například v Británii se hranice mezi středním proudem a alternativní scénou stírá, natolik čilá je cirkulace nápadů. U nás jsme bohužel v opačné situaci: podněty z přízemí či okolí se velmi obtížně nebo takřka vůbec nedostávají na zablokovaný komerční vrchol, a tím se od sebe obě sféry stále více vzdalují.
Právě rok 1998 naznačil, že ztráta vnitřních vazeb by mohla zmrzačit organismus české populární hudby. Jenom z minulosti se dlouho žít nedá.
7. ledna 1999
