Líbánky uzavírají volnou trilogii současných moralit tandemu Hřebejk - Jarchovský, kam spadá ještě Nevinnost a Kawasakiho růže. Přitom se zpočátku zdá, že tentokrát dvojice vsadila na návrat k čistému filmovému dramatu ve stylu Rodinné slavnosti nebo Altmanovy slavné Svatby.
Z filmu Líbánky |
Kamera si vychutnává nazlátlé barvy svatebního dne, uvolněnou a prozářenou Aňu Geislerovou v roli nevěsty, přirozené situace a náladové rituály hostiny, drobné trapasy i trhliny, které prosakují idylickou fasádou pospolitého blahobytu.
Jistě, hraje se modelová situace známá z thrillerů, neboť nejistotu do domáckého veselí vnese záhadný nezvaný host, ale současně přináší tajemství, jež je v českém filmu vzácnou přísadou. Koho vetřelec ohrožuje: novomanželku, ženicha, nebo děti, které si vyloženě ochočí? To je otázka, jež diváka ukolébaného solidním řemeslem příjemně zneklidňuje, jen se v duchu modlí, aby kostrbaté, banální či agitační odhalení dobrý dojem nepokazilo.
Aňa Geislerová a Stanislav Majer ve filmu Líbánky
Bohužel modlitby zůstaly proti cílené autorské konstrukci bezmocné. Pointa přesně odpovídá současné vlně festivalových zvráceností, na níž se sveze nejprve v přepjatě literární vysvětlivce dávných událostí připomínající rozhlasovou zpověď a posléze přidá i jejich názornou obrazovou reprízu.
Je v pořádku, že si tvůrci po éře retrokomedií zvolili nový, moderní směr. Ale jejich kazatelské ambice bohužel ničí i tak slibné filmy, jakým mohly být Líbánky.
