Na konci ho herci přivedli na jeviště, ostýchavě poděkoval a sklidil aplaus vstoje.
"Musím vám samosebou poděkovat za představení, které je, myslím, velmi dobré. Rád bych vám zvlášť vzdal dík za to, jak jste se krásně naučili text. U svých her se začasté setkávám s tím, že herci říkají, že prý je nenaučitelný. Myslím však, že naučitelný je a že má svou vnitřní logiku. Vy jste mi dokázali, že to jde. Hráli jste to dobře, děkuju," vyznal se Václav Havel po představení všem protagonistům.
Svou absurdní komedii o morálních pádech slušného člověka v podivném úřadu, v němž se zavádí jazyk ptydepe, viděl po čtyřiceti letech.
I Václav Havel v divadle účtoval s minulostí
"Byl jsem zvláštním způsobem nervózní, nervóznější, než když mám nějaký projev v OSN. Byla to pro mne totiž jakási konfrontace se sebou samým. Sice jsem v tom našel tisíc a jednu věc, které bych napsal jinak, které bych zkrátil a sestříhal nebo řekl jasněji, ale to však není to hlavní, " řekl Václav Havel.
"Důležitější je, že jsem si uvědomil, jak se všechno pořád opakuje. Kolikrát náš národ účtoval s minulostí. A tady se také účtuje s minulostí, vždyť jsem to napsal před mnoha lety. A mezitím se s minulostí účtovalo ještě dvakrát. A dvakrát ti, co za tu minulost mohli, řekli, že jsou ti nepovolanější, aby následky odstranili, protože do toho viděli, když to způsobili... Tyto aktuální významy, které jsem ve hře tu a tam cítil, mě samozřejmě potěšili jako autora, protože každý se snaží psát pro současníky i následníky. Na druhé straně jsem si uvědomoval určité školácké chyby v textu," dodal Havel.
Režisér inscenace Andrej Krob, osvědčený vykladač Havlových her, jej však zarazil.
"S tím nesouhlasím, text neobsahuje žádné školácké chyby. To, že to funguje, že to má určité reakce a že to publikum, a dokonce i kritika vzali za současnou hru, vůbec nesvědčí o nějakých školáckých chybách," oponoval svému letitému příteli Krob.
"S Andrejem se znám už čtyřicet osm let, on do mě trošku vidí, žil po mém boku, když jsem to psal, a jako mladí chlapci jsme to dělali v Divadle Na Zábradlí. Andrej s mými hrami za ta léta už nabyl lecjakou zkušenost," usmíval se Havel.
Režisérka Engelová: Je to současná hra!
Vyrozumění mělo vůbec první premiéru v pražském Divadle Na Zábradlí v roce 1965. Režiséru Janu Grossmanovi tehdy asistovala mladičká studentka DAMU Lída Engelová. Dokonce hrála jednu z žaček na hodinách ptydepe.
Proslulá režisérka komorních dramat a tragikomedií, která nyní v Klicperově divadle chystá Nicholsovu Hru vášní, si Vyrozumění i Václava Havla nenechala utéct.
"Byla jsem neobyčejně potěšena reakcemi publika, byla jsem už před časem na běžné repríze a nesmírně jsem se bavila tím, jak reagují mladí i ti starší. Jen jeden pán totálně vybuchl a nahlas se divil, čemu se lidé smějí. Dokonce se obořil na svou paní, čemu se směje. Má s ním prý držet basu, když on se nebaví. To byla ale opravdu výjimka, protože většina publika, hlavně ti mladší, při odchodu říkali: Co se vlastně změnilo? Vždyť jsme nedávno vyplňovali papíry na hypotéku a bylo to úplně to samé," řekla Lída Engelová, která stále obdivuje vnitřní řád Havlovy hry.
"Ten vede k tomu, že jakmile člověk zapadne do úřednického kolotoče - a může být na jakékoliv úrovni - začne dělat, že dělá. A začne se vymýšlet a i čestní lidé, kteří chtějí uspět, v dobré vůli, aby vše fungovalo, začnou dělat jen jako. Neříkám, že je to totožné s tím, co děje teď, ale je to identické s jakýmkoliv úřadem, který ztratil morální hlavu. To je stále velmi silné," říká režisérka, která při hradeckém představení prožívala podobné pocity jako při tehdejší pražské premiéře.
"I když tehdy to bylo vypjatější, lidé si to přebírali podle politické situace, dokonce i na místech, kde by vás to v životě nenapadlo. Hrála jsem žákyni ptydepe. U Andreje jsou nyní všichni oblečeni jako zvláštní laboranti v bílých pláštích. My jsme byli každý jiný, já měla na sobě uniformu vrátné z fabriky, na rukávě pásku s nápisem ZS - závodní stráž, za opaskem pistoli. Bylo do důsledku dovedeno to, že se ptydepe musí učit úplně každý. Byla jsem takhle vymustrovaná a Jan Grossman chtěl, abych k tomu ještě měla nalepené velké řasy, jaké se tehdy nosily. Bylo to více zaměřené na tehdejší dobu," říká Engelová .
"Dnes mi přijde, jak to Andrej udělal, že je to zajímavější. Tehdejší doba chtěla, abychom si všichni byli podobní, ale až teď se to stalo. Tehdy to byla ctižádost režimu, dnes už není, přesto je to realita. A to je na hradecké inscenaci úžasné," uvedla Engelová.
Kritika: Hradecké Vyrozumění je sukces
Hradecké Vyrozumění mělo premiéru loni na konci listopadu. Už v prosinci teatrologové okolo Divadelních novin označili inscenaci za "sukces měsíce". Málo hraný autorův text vyznívá v citlivé režijní interpretaci Andreje Kroba v mnoha ohledech nebývale aktuálně, hradecký soubor potvrzuje touto inscenací svůj vysoký standard, zdůvodnili kritici své rozhodnutí.
V týdeníku Reflex představení ocenil i kritik Richard Erml: "V hlavní postavě ředitele Grosse poznáváme mnohé další havlovské antihrdiny: Macheathe ze Žebrácké opery, Leopolda Kopřivu z Larga desolata anebo doktora Foustku z Pokoušení. Brilantní intelekt a nepevný charakter, jaký dokáže zas a znovu zapřít či podvést sám sebe, stejně jako zradit čistou dívčí duši. Havlův mladistvý ironický sarkasmus, s nímž si v šedesátých letech udělal z vědecky dialektického socialismu fackovacího panáka, lze pohříchu stejně dobře vztáhnout i na dnešní ideologické modly. Myšlenka nového jazyka, ať už jde o povinnou globální angličtinu, anebo současný politický ptydepe stranických sekretariátů, je, zdá se, nesmrtelná. Andrej Krob svému Havlovi rozumí jako nikdo jiný, ale i takové hodnocení by nemělo valnou cenu, kdyby výsledkem nebylo živé, rezonující představení."
