Když „Kaťáci“ v 70. a 80. letech byli na absolutním vrcholu a do značné míry těžili z toho, že byli jednou z mála tolerovaných bigbítových kapel v tehdejším Československu, měly jejich písničky přes všechny relevantní výhrady určitý atak a mohly dokonce působit i silou generační výpovědi. Byť se týkala jen jedné (ovšem početně široké) části mladých lidí.
Koho a čím může ale oslovovat dnešní Katapult? Jak vidíme z videostopy, která je součástí nového alba, a které obsahuje mimo jiné záběry z koncertu, nejpíš hlavně ty, kteří na „rockovém“ koncertě rádi sedí na zadku. Což konec konců do jisté míry koresponduje s projevem kapely. Byť se mladá rytmika (Andy Budka - baskytara, Ondřej Timpl - bicí) snaží, aby tuto dlouholetou pověst Katapultu napravila, a chvílemi se jí to i daří, s frontmanem, jakého má, prostě nic nenadělá.
Tím, co nevíc pohřbívá Katapult jako takový i konkrétně album Radosti života, je v první řadě nesoudnost Oldy Říhy. Nechme stranou všechna jeho velkohubá prohlášení, ta s hudbou jako takovou nesouvisejí. Problém je právě v tom, že jeho mimořádně zbytnělé ego nezůstává jen v oblasti verbální (kde konec konců může chvílemi působit až roztomile).
Týká se to především Říhových hudebních schopností. Neumět (v klasickém slova smyslu) hrát na kytaru ještě není žádný hřích, dokonce i s velmi málem může člověk vcelku úspěšně jet po muzikantské dráze a dokonce si i vypracovat originální rukopis. Nesmí si ale vytyčovat, zvlášť v pokročilém věku, kdy už by měl mít všechno v hlavě srovnáno, cíle, na které prostě nemá.
Proč má kupříkladu Říha, ve svém ranku aspoň vcelku průměrný doprovodný kytarista, potřebu skoro v každé písni neustále sólovat? A dokonce sólovat skutečně dlouho, jako v písničce Úsměv na rtu? Proč volí takový způsob doprovodu, který prostě technicky neuhraje a struny mu přeznívají takřka k neposlouchatelnosti, jako v Přetékajícím poháru? Na koncertech se to snad ještě snese, ale na desce tenhle amatérismus (zvlášť u člověka s tak dlouhou kariérou) působí skutečně absurdně.
Dalším důkazem sníženého prahu soudnosti je u Říhy výběr textů. Jeho největší staré hity otextoval Ladislav Vostárek, jehož „moudra“ jsou skutečně pamětihodná. Většinový textař nového repertoáru Aleš Hrbek ovšem jako by se jej snažil ještě předběhnout. Sice nemedituje o ekologii či alkoholu za volantem, ale jeho pohled na film Casablanca, o kterém ve stejnojmenné písni veršuje, jako by se jednalo o béčkový western, v titulním „rockerském vyznání“ Radosti života nebo v nyvém vyznání Příteli skutečně sype neskutečné perly.
A třetí okruh, ve kterém by Říhovi větší soudnost rozhodně prospěla, je styl zpěvu. Pokud jen tak ve svém tradičním duchu chraplavě polodeklamuje, je vlastně úplně v pořádku. Tragických omylů, které působí až parodicky, se dopouští při pokusech o žertování (Metrosexuál) a zejména o procítěnost, která zřejmě má být bluesová (Příteli).
Zásadním problémem Říhova Katapultu je tak, jak vidno, Říha sám. Existuje jen jediná věc, která by mohla Katapultu pomoci: angažmá schopného producenta, kterému by leader kapely uvěřil a byl by ochoten jeho slovům naslouchat.
Ten by pak nejspíš angažoval druhého kytaristu, který by prokrvil chudičký sound, Říhovi jako kytaristovi by razantně přitáhl uzdu, doporučil by schopného textaře a Říhu umravnil ve zpěvu. Katapult by pak sice nebyl bůhvíco, ale alespoň by nepůsobil tak amatérsky a bezzubě jako teď. Což se ale vzhledem k hypertrofovanému Říhovu sebevědomí zřejmě nikdy nestane.
Katapult 2010: Radosti života
Supraphon, čas 45:36
Hodnocení iDNES.cz: 30 %
