Neděle v piltonském údolí je den ve znamení - řečeno politologickým žargonem - "uvolňování napětí". Mnozí už balí a vyrážejí k domovům, v obchodech s rozličným tovarem jdou ceny dolů a ani v novinářském stanu, který by pro příště potřeboval nafouknout nejméně o polovinu, už neprobíhají staré boje o místo k práci.
V jedenáct před polednem místního času proběhla na prostranství za zmíněným stanem tiskovka s Michaelem Eavisem, šéfem celého podniku. Celý podnik byl mírně chaotický, ostatně jako vždy: díky dýdžejovi v přilehlém baru pro hosty a kapele na Other Stage nebylo Velkému otci z Worthy Farm příliš rozumět, s průběhem víkendu ale vyjádřil spokojenost. V tom, jestli pronesl mantru "best Glastonbury ever", se svědectví rozcházejí.
. Glastonbury den po dniZvláštní zpravodaj iDNES.cz strávil čtyři dny na jednom z nejpopulárnějších festivalů pod širým nebem. DEN PŘÍPRAV - do piltonského údolí se sjíždějí fanoušci DEN PRVNÍ - 146 tisíc, bahno a utahané taháky DEN DRUHÝ - Jay-Z, Hansard s Irglovou a konečně slunce |
Neděle je také dnem, kdy se program rozvolňuje a neklade takové nároky na rychlý přesun z bodu A do bodu B a dál. I když počasí – zaplaťbůh – jde nadále festivalu na ruku. Je to čas na dohánění restů a návštěv míst, na která doposud nevybyl čas.
Třeba Trash City, prostoru, kde stavby z různého odpadu představují vizi města po nějakých hodně apokalyptických událostech. Nebo Shangri-La, důstojného nástupce magické zašívárny Lost Vagueness. Nebo Red Flag Baru u Accoustic Tentu, snu každého jedince, kterému zachutnala anglická piva typu ale či bitter. Zatímco celému festivalu vládne předražený nadnárodní mok, zde je k dispozici patnáct druhů místních malvazů s malebnými názvy jako Nelsonova pomsta nebo Žluté kladivo.
Též lze hledat proslulý čedar z Eavisovy farmy, který se tu prodává za paušální sumu (žel, marně: tam kde byl, není). Nebo šetřit síly na namáhavou cestu domů a ze zbylých zásob vyrábět pokrmy, které se v kuchařkách Jozy Břízové nenacházejí. Nebo konec konců poslouchat hudbu.
Franz Ferdinand živě na Glastonbury 2008
(kapela zahrála na Park Stage, vzdáleném pódiu na jižním okraji areálu, v naprostém utajení)
A i když některé položky programu lze přejít s pobaveným úsměvem (resuscitovaný hitmaker z počátku 70. let Gilbert O' Sullivan po polednách na Pyramidě), pozitiva převažují. John Mayer předvedl tamtéž lahodný set milý uchu každého ctitele Dave Matthews Bandu a podobných sestav. Long Blondes na John Peel Stage nebo Crystal Castles tamtéž doplnili letošní portfolio sympatických produktů zdejší indie scény.
To podstatné ovšem přijde po osmé na Pyramidě. Praví-li se, že psát o hudbě je jako tančit o architektuře, pak o koncertu Leonarda Cohena to platí stoprocentně. Co se těch sto minut dělo, si s dovolením vezmu do hrobu. Ostatně: pokud Cohen přijede do Prahy, můžete si na to přijít sami. Jen letmý přípodotek: myslel jsem si, že Hey Jude při koncertu Paula McCartneyho na Pyramidě L. P. 2004 nic nepřebije. Hallelujah tehdejší emoční nálet vyrovnalo.
A tím Glastonbury 2008 skončilo. Tečka.
