Hitchcockův snímek je totiž i po pětapadesáti letech na velkém plátně až překvapivě poutavý a i když všichni v sále znali dějové zvraty, dokázal si pro sebe ve vypjatých momentech uzmout veškerou pozornost. Stejně geniální je ovšem i hudba Bernarda Herrmanna, kterou s přesným načasováním šedesátihlavý orchestr hrál k snímku přímo pod projekčním plátnem.
Nejintenzivněji zněla samozřejmě právě v těch vypjatých momentech, kdy bylo lehké zapomenout, že pod plátnem, na němž se šarm Normana Batese propadá do vražedné psychózy, právě velký orchestr podává excelentní výkon.
Ale to je nakonec možná ta nejlepší pochvala: hudebníci „sloužili“ intenzivnějšímu dojmu z filmu a zbytečně na sebe neupozorňovali. Herrmannovu hudbu interpretovali s přesností a potřebnou naléhavostí a přitom vlastně zdánlivě mimochodem. Pokud bude FOK ve „zhudebňování“ Hitchcockových filmů pokračovat dále v podobném duchu, není nad návštěvou třeba příliš váhat. Nebýt překlepů a hrubek v titulcích, neměl by ten večer chybu.
