Na „úpatí“ výstavy, která začala s letošním adventem, je sice betlém, ale i ten je v podání výtvarníka Václava Sokola spíš netypický. A s každým schodem do věže severního křídla budovy bude výstava víc a víc konceptuální. Což by ovšem návštěvníky nemělo odradit, protože prostě vyřešená expozice si klade bohulibý a nemalý cíl – povznášet a osvobozovat.
Schodiště do věže lemují panely s citáty.
„Při vernisáži jsem to zinscenoval tak, že před uvedením výstavy byl koncert Ensemble Inégal. Zazpívali skvělý barokní jezuitský hymnus, který složili misionáři pro indiány v jejich jazyce. Vynechal jsem i obvyklé žvanění, takže jsme takhle navnadění vstupovali do expozice. A nahoře jsem potkával v zásadě spokojené lidi,“ vypráví autor výstavy David Bartoň.
Předměty nemluví
GASK se k odkazu jezuitského řádu chce hlásit, problém však byl, že v budově, v níž jezuity od roku 1773 vystřídala armáda, po nich zbylo jen málo památek. Historické reminiscence zůstaly po rekonstrukci právě jen v severním křídle koleje, zato však se vším, čím si ten dům prošel. Najdeme tu omyté a nezrestaurované lunety, ve kterých jsou patroni Kutné Hory. A vedle toho i fresku s vojákem lidové armády. „Jeden velký výjev armáda zamalovala a doprostřed dala vojáka s mongoloidními rysy, který chrání svou ženu. A když se to odkrylo, najednou tam jsou kutnohorští svatí a tam, kde by normálně byla Madona, je voják s tím svým ochranářským výrazem,“ popisuje Bartoň trochu bizarní výzdobu.
Pojetí výstavy je neortodoxní. „Běžný model je postavit ji na předmětech. Tak se dělala třeba velká výstava Valdštejna. Nakonec jste zjistil, že z řady sudlic, které tam byly draze svezené, ani jedna nepatřila k typu zvanému partyzána a on byl, jak známo, partyzánou probodnutý. Takže nesmysl. Na výstavě rabbiho Löwa na Hradě byl zase nočník, do kterého možná čural rabbi Löw,“ líčí Bartoň směr, kterému se rozhodl vyhnout. Původní záměr totiž byl skoro totožný. „Třeba expozice o jezuitech v Klatovech je podle mě až dehonestující. Vystavují jejich mumie. Bum, dvacet milionů padlo na to, aby ve sklepě bylo stálé klima. Pak tam dáte vitrínky, seženete Balbínovu botu (možná) nebo klobouk Martina Středy. Do toho otevřete pár latinských knih. Jako učitel latiny vím, kolik lidí si je asi přečte. Kdybych tam dal jakoukoliv knihu, skoro nikdo to nepozná. Je to jen bodově nasvícené, takže to vytvoří temný dojem. A podle mě i některých dnešních jezuitů dojem naprosto falešný a zavádějící. Tohle jsem nechtěl, podle mě totiž předměty nemluví,“ líčí.
Na myšlenky jezuitů dohlíží i komunistický voják, reminiscence na někdejší využití budovy.
Navíc se ukázalo, že ve věži nejsou vhodné klimatické podmínky na umístění originálních zápůjček a galerie nemá peníze na úpravu, pokud by neměla opravdu vážný důvod ji udělat. „A já postupem času zjišťoval, že ten důvod nemáme,“ vysvětluje Bartoň.
Upálen nebude
Výstavu proto tvoří dvacet podlouhlých bílých pláten s dvaceti citáty, na které jen tu a tam shlíží ze zdí lidovědemokratičtí vojíni. „Nejdřív jsem chtěl zachovat strukturu čtyř týdnů exercií, tedy duchovních cvičení, které vymyslel Ignác z Loyoly a považoval je za důležitější než založení samotných jezuitů. Dokonce když už byl velice stár, tak se ho ptali, jak dlouho by trvalo, než by se vyrovnal se zrušením řádu. Řekl, že asi tak dvacet minut.“ Ukázalo se však, že nejdou přeložit tak, aby si z nich dnešní běžný ateista mohl něco vzít.
Nakonec se Bartoň inspiroval převážně u indického jezuity Anthonyho de Mella. „Je to spirituál a psychiatr a autor meditací, které se jmenují Way to Love. Ačkoliv to zní jako název popové písně, obě ta slova mají naprosto nekonvenční význam, který v tom člověk nečeká. A podobně na tom jsou i jeho výroky. Podle ohlasů, které od některých jezuitů už mám, to vypadá, že mě neupálí. Naopak byli potěšeni, že jsem se nedržel výkladu o historii, který někdo mohl čekat.“
Podstatou výstavy jsou tedy myšlenky. Myšlenky, které jsou velmi staré, ale mají svou platnost i dnes. Na konci expozice může mít člověk pořádnou depku, nebo být povznesený. Druhý případ je samozřejmě žádoucí. „Být jezuitou dnes znamená být velmi empatický. Pochopit, že na misii v Africe může mít Ježíš tmavou pleť. Forma se přizpůsobuje tomu, aby obsah byl srozumitelný. Evangelium je slovo o svobodě. A má být dostupné. Bůh není ani fotr, ani policajt, ale skutečnost, kterou sice nepoznáváme úplně přesně, její dotyk je však nesmírně osvobozující,“ vysvětluje Bartoň.
