Garage zvolila - stejně jako před ní Monika Načeva, Lenka Dusilová nebo Jan Budař - cestu s "alternativním" distributorem, potažmo vydavatelem, časopisem Respekt, v jehož edici se album objevilo nejprve jako příloha k časopisu, posléze se dostalo i do běžných obchodů s hudbou. Garage je ovšem typ kapely, která s velkou pravděpodobností podstatnou část nákladu desky prodá během koncertů.
A propos koncerty - ty jsou sice pro Garage alfou a omegou její činnosti, nicméně nikdy není stoprocentní spolehnutí na to, jaký výkon předvede. Pokud jsou muzikanti v dobrém "rozpoložení" a hrají na dobrém místě a pro dobré publikum, větší rockovou atrakci aby na českých pódiích pohledal. Za opačných okolností je tomu... přesně opačně.
Zvukový mistr a spoluproducent nahrávky Black!, zejména na alternativní scéně renomovaný Ondřej Ježek, vsadil, jak je jeho zvykem, na nepřikrášlený sound, který se právě oněm živým koncertům značně blíží, je syrový, působící skoro, jako by se jelo takzvaně "na první dobrou". A právě téhle kapele takové sejmutí, přestože rozhodně nestaví na jakémsi pofidérním "nástrojovém mistrovství", nesmírně sluší - z některých minulých alb, snažících se příliš "kouzlit" a čistit, dobře víme, kde je síla a kde slabost Garage, resp. její předchůdkyně Garáže.
Z historie Garáže/Garage
Skupinu Garáž založil v roce 1979 baskytarista Ivo Pospíšil, na začátku 80. let se jejím frontmanem stal Tony Ducháček. Ačkoliv byla často řazena k takzvané nové vlně, myšlenkově i personálně Garáž souvisela spíš s českým undergroundem. Inspirovala se zejména tvorbou Lou Reeda, Iggyho Popa či Davida Bowieho. 
Členem Garáže byl v 80. letech i frontman Plastic People Of The Universe Milan Hlavsa. Kapela balancovala na hraně mezi povolením a zákazem činnosti, samizdatově vydala dvě kultovní kazety Garáž byla a je a Garáž? Na tu nemáš!, na standardních nosičích, tedy nejprve LP a posléze CD, mohla vydávat až po roce 1989. 
V roce 1994 došlo k roztržce Iva Pospíšila se zbytkem kapely; zakladatel Garáž opustil (nějaký čas pod stejným názvem působil s jinými hudebníky a zpěvákem) a zbytek původních členů se přejmenoval na Tony Ducháček & Garage. Počítáme-li několik výběrů historických nahrávek, které vyšly na začátku 90. let, je album Black! desátým počinem kapely. |
Hudebně toho na albu moc nepřekvapí, snad jen dvě pomalé písně Černý kytky a Sexuality, které odkazují k některým podobně volným a vlastně křehkým písním Velvet Underground, resp. Lou Reeda. Většina písniček je jinak v klasickém garageovském stylu, v němž nechybí kytarová "rubařina" ani silný melodický potenciál (například v typické "mejlovině" Skála) - a především typické kouzlo přirozenosti, které zjevně souvisí s tím, že se kapela nemusela do ničeho nutit.
Asi s největším napětím se očekávala nová várka Ducháčkových textů. Ty totiž kdysi bývaly ozdobou nejen písniček téhle kapely, ale i české hudební scény en bloc, ovšem na předcházejících albech se zdálo, jako by Ducháčkova jiskra poněkud hasla. V některých písních Black! se naopak opětně rozsvěcí, v některých slyšíme překvapivou změnu formy i tematiky.
Je znát, že rok po padesátinách začíná Ducháček myslet v jiných dimenzích než zamlada. Místo někdejšího "leštění zrcadel" dneska "léky užívá" (Léky) a překvapeně se ptá "kurva, co se děje/kde jsou místa který znal jsem" (Skála). A dokonce obrací od někdejších "lyrických obrazů z pražské Wild Side" svou, resp. posluchačovu pozornost k duchovnějším věcem: "Zabili ovšem Syna Boha/ruce si umyli zabijou znova".
To všechno Ducháček podává tak, že mu to lze věřit. Snad jen závěrečné Ostrovy IV., s verši jak vypadlými z nějaké hipísácké proklamace (Zabalte všechno/nechte tu šperky/napospas místním/všem krkavcům") si tenhle někdejší nebezpečný žižkovský floutek mohl odpustit, jakkoli je právě v téhle písničce jeho "pražština", na jejíž výslovnost má copyright, nejdokonalejší z celého alba.
Ve své údernosti, ale i tématu, vlastně současném a přesto navazujícím na často citovaný "periferní styl" Ducháčkových textů, je ovšem asi nejsilnějším místem alba písnička Homeless: "Na ulici popelnice/leze homeless do krabice/do krabice vod lednice/nemocný jsou jeho plíce//...//Ráno jak se probudil/zimním chladem mrznoucím/a svíčkou si zatopil/a potom se voběsil." Lze na stejné téma něco říct více, lépe a stručněji?
K Ducháčkovi, stejně jako k celé Garagi, samozřejmě patří takzvané "chyby" - ty bychom jistě našli v instrumentálních partech, v intonaci, akademický versolog by se na textech pravděpodobně doslova vyřádil. Jenže paradoxně právě tyhle "osobní chyby" prostě dodávají Garagi ten správný a potřebný "smrad", který z normální party chlápků, kteří si jdou po práci zabrnkat, dělá legendu české scény, jejíž udržování má smysl.
Tony Ducháček & Garage: Black!
vyd. Respekt Publishing, čas 51:47
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
