Jak se italský pěvec dostane k německé písňové tvorbě? "Byl to vlastně nápad pianisty Alexise Weissenberga, s nímž jsem kdysi dělal svůj první program ruských písní. Navrhnul mi, abychom příště udělali Schuberta. Mezitím ukončil kariéru, našel jsem však nového doprovazeče, Igora Tchetueva. Jsem hlavně operní pěvec, ale určité specifické věci odjinud mám rád," uvedl Furlanetto v rozhovoru pro MF Dnes.
Protože žije ve Vídni, s němčinou nemá problém. "Jde hlavně o to, vložit do hlasu specifické barvy a intenzitu," podotýká. Přesto se do německé hudby nechce příliš pouštět. Rozhodně ne do Wagnera.
Ferruccio Furlanetto v Praze v roce 2008
"To je jiná planeta, na kterou já nepatřím. Je fakt, že už před lety mne ve Vídni přesvědčovali, abych Wagnera zkusil, že ve třicátých letech ho italští pěvci dělali a že bylo příjemné slyšet v této hudbě bel canto. Ale nechci. Schubertova Zimní cesta je sice také hodně postavená na jazyku, ale je to něco zcela jiného než Wagner. Mám i tak dost bohatý repertoár, který mi dělá radost. Wagner by mi radost nedělal, není v něm středomořská zpěvnost," poznamenává.
Radost neměl ani z toho, že milánská La Scala letos zahájila sezónu Wagnerovým Lohengrinem, a to před nadcházejícím dvoustým výročím narození Giuseppe Verdiho. A zjevně nebyl sám.
"Vypukla kolem toho válka, a myslím se oprávněně. Dvousté výročí narození slaví v této sezóně oba skladatelé, ale dát přednost Wagnerovi bylo hloupé. Podle mne se v divadle báli skupiny diváků na galerii, která při italské opeře a zvláště při Verdim vždycky zdivočí a hlasitě napadá interprety. Ale nebylo to správné rozhodnutí, Verdi je národní symbol, zvláště v severní Itálii a zvláště v Miláně," tvrdí Furlanetto.
Jsou ale diváci v La Scale skutečně tak nepřátelští? "Ne, publikum samo o sobě je báječné, je to záležitost několika lidí, kteří si libují v tom, že se chovají jako teroristé," odpovídá pěvec.
"Něco vám povím. Když jsem začátkem 90.let dělal v La Scale Donizettiho Dona Pasquala, tak na nás také útočili. A pak mi ráno volala policie, která vyšetřovala klaku, což byl další milánský fenomén. Určití lidé vydírali interprety, po nichž chtěli, aby si zaplatili ovace. A onen policista mi řekl, že chtěl zjistit, zda mezi klakou a křiklouny na galerii neexistuje spojení. Dostal se mezi ně a zjistil, že jsou předem rozhodnuti, jaké umělce budou atakovat, lhostejno, jaký výkon podají. Klaka už dnes naštěstí neexistuje, protože její boss dostal během vyšetřování infarkt a zemřel. A s ním zmizela i klaka. Aspoň něco pozitivního," říká s ulehčením Furlanetto.
A není to jeho jediná výhrada vůči poměrům v italské kultuře, které v určitých ohledech jeví podobné symptomy jako v Česku. "Když naši politikové potřebují škrtat, tak škrtají v kultuře, ne ve svých privilegiích. Přitom Itálie víc než kterákoli jiná země produkuje umění a žije z něj. Ale co nám zbyde, když se zlikviduje kultura? Fotbal?" ptá se pěvec.
Ferruccio Furlanetto jako Boris Godunov
Také proto si užívá vystoupení na jiných scénách. Třeba v Metropolitní opeře, ale také v moskevském Velkém divadle, kde nedávno zpíval Musorgského Borise Godunova. A protože ho předtím ztvárnil i v sanktpetěrburském Mariinském divadle, stal se prvním neruským pěvcem, který tuto velkou roli ztvárnil na obou nejvýznamnějších ruských scénách.
"Ruština i italština jsou postaveny na samohláskách, a téměř všechny zvuky jsou shodné v obou jazycích, proto se Italovi zpívá v ruštině dobře. Naproti tomu v němčině si na některé zvuky musíte zvyknout," vysvětluje.
Nicméně asi nejbližší vztah má k Vídeňské státní opeře a k Vídni vůbec. "Toto město nabízí takové množství špičkové kultury jako žádné jiné na světě. Jeho obyvatelé s tím prostě vyrůstají. Ve Vídni stále žije 'grandeur' minulosti," libuje si.
