Co říkáte na to, že už je jisté, že na vás dorazí víc lidí než na Madonnu?
Samozřejmě nás to těší. Největší odměna pro muzikanta je, když na něj choděj lidi a když si kupujou jeho muziku. Teď už se budeme jenom snažit je nezklamat.
Byl jste se na Madonně pro inspiraci podívat, jak vypadá světový megakoncert?
Ne, ale slyšel jsem to. Bydlím totiž blízko Chodova, kde se koncert konal, takže mi to neuniklo. Ale nejsem její fanoušek, že bych musel dávat za vstup tisícovku, nebo kolik to stálo.
Jaký byl největší koncert, na kterém jste byl jako divák?
Bylo jich hodně. Ale asi na Rolling Stones v Praze na Strahově. Tehdy jsem koukal s otevřenou pusou, protože to byl jeden z prvních takhle velkých koncertů tady.
Koncert Kabátu začíná ve 20 hodinPřestože koncert začíná už večer, na Vypichu jsou tisíce lidí už od dopoledne. U turniketů, omezujících vstup do areálu, se mačkali hloučky desítek lidí s oteklýma očima zabalení do bund a mikin už od noci. |
Chtěli jste se tomu přiblížit?
Ona velikost není všechno. Mně se třeba strašně líbil halový koncert Red Hot Chili Peppers před pár lety v Praze. Pak jsem se strašně těšil na koncert Erica Claptona. Ale on to pojal trochu jiným stylem, než že by hrál svoje největší hity, a zas tak ortodoxní fanoušek, abych znal všechno, nejsem. Ale i tak to bylo moc příjemný. Už jenom pozorovat tyhle profíky při práci je totiž úžasný.
Vy na koncertě Kabátu ale vsadíte spíš na ty osvědčené vyřvávačky, ne?
Teď samozřejmě. Lidi jdou na náš koncert s tím, že si zazpívají. Kdybychom na ně vytasili dvě první desky komplet, tak by asi koukali. Většina návštěvníků možná ani neví, že jsme někdy něco, jako je debutový album Má jí motorovou, vydali, protože jsou prostě mladší a tu dobu nezažili.
Koncert je výroční, takže se i k těm nejstarším věcem přeci jen budete vracet. Překvapilo vás něco při jejich zkoušení?
Většinou tempo. Hlavně do první desky jsme při skládání dali hodně energie, tehdy to bylo až skoro punkový hraní. Takže teď jsme si ve zkušebně říkali: do háje, to je nějaký rychlý!
To ovšem dává za pravdu vašim ortodoxním fanouškům, kteří tvrdí, že jste vyměkli!
Já si myslím, že tvrdost není v rychlosti. Takoví Rammstein taky nejsou nějací přeborníci v rychlosti a jejich muzika je bezesporu tvrdá. Ale nám je to jedno. Ať si říká každej, co chce. Tohle je náš styl a my ho nikdy nebudeme měnit, abychom se někomu zavděčili.
Vydržet spolu 20 let ve stejné sestavě se moc kapelám nepovede. Kdy měl Kabát největší krizi?
Že bychom to chtěli někdy rozpustit, se asi nestalo. My jsme do toho šli v době, kdy tady taková hudba opravdu byla jenom koníček. Nikdy jsme nečekali, že se po roce 1989 změní politická situace a natož, že to dotáhneme takhle daleko. Vzpomenu si snad jen na jedinou krizi v úplných začátcích, ještě před první deskou, když jsme jezdili ještě jenom zábavy. Říkali jsme si, že to nikam nevede, že hrajeme pořád dokola v těch samých městečkách a nemáme se kam hnout. Tenkrát nám z té pohřební nálady pomohl Petr Janda, který nás vytáhl na projekt Rockmapa. Tím nám trochu foukl vítr do plachet a my začali pořádně zkoušet, abychom si před ostatníma kapelama, co s námi byly na LP Supraphonu, neuřízli ostudu. A možná to nás udrželo až dodneška. Pořád si stanovujeme nový a nový cíle. Člověk, co ztratí cíl a naději, je odepsanej.
Vy teď ale budete mít minimálně největší letošní koncert v České republice, což je dost značný cíl. Co bude dál?
Pro nás to není vrchol, že bychom si řekli, teď končíme. Dáváme si pět let pauzu, abychom se kochali, že na nás přišlo 55 tisíc lidí. Samozřejmě musíme hrát dál. Po koncertě se vrhneme na studiovou práci, abychom dokončili cédéčko, které jsme slíbili. Samotný koncert se bude natáčet v HD rozlišení, takže ho chceme vydat i jako blu ray. Práce bude a je dost. Naštěstí.
O motivaciJosef Vojtek Pořád si stanovujeme nový a nový cíle. Člověk, co ztratí cíl a naději, je odepsanej. |
Ať přestane pít. Protože by nám to určitě řekl někde v hospodě, kam jsme chodili často. Proto bych tipoval, že už mu přeskočilo z chlastu.
Kdy jste si řekl, že Kabát už není jenom zábava, ale mohl by být něco víc?
Asi když jsem se rozhodl odejít z práce a začít se živit hudbou. Udělal jsem to jako poslední z kapely, protože jsem byl tehdy jako jediný ženatý a měl jsem synka, Pepíka. Nechtěl jsem utíkat z práce, kde jsem měl oproti hudbě nějakou jistotu. Dělal jsem u spojů a opravoval telefony, což v době kolem roku 1988 nebyla špatná práce. Ale v momentě, kdy vyšla první deska a přišel první honorář, jsem si řekl, hele, tohle u spojů nevydělám ani za rok. Už nemá cenu, abych někde osm hodin šaškoval v práci, když to kapele tahle hraje.
U kritiků jste to nikdy jednoduché neměli. Cítíte ten ohromný zájem lidí jako satisfakci?
Ani ne. My jsme si akorát vždycky říkali, že zlo plodí zlo, a na nic jsme nereagovali, maximálně si řekli, ať nám ten dotyčný vleze na záda. Nechápu, proč v tom pořád dokola někdo hledá nějaký umění. Elvis Presley řekl, že tři a půl minuty je rokenrol a pryč od toho. Žádný hledání skrytejch myšlenek. My jsme se toho vždycky drželi. Text má bejt jasnej a přímočarej a nedělat z toho žádnou vědu. Ne aby člověk šel z koncertu a ještě dva dny přemejšlel, co tím básníci chtěli říci.
Poslední lístky se prodávají přímo na místě, v předprodejích zmizelo přes padesát tisíc lístků. Překvapil vás takový zájem?
V kapele i mimo padaly sázky, kolik se prodá vstupenek. Já jsem byl optimista a říkal, že by mohlo přijít takových 40 tisíc lidí. Jsem jenom rád, že to bude ještě víc.
