Ráda si udržovala elegantní odstup od lidí, přitom i v odstupu se jim dokázala přibližovat, když se rozhodla. Několikrát jsem od ní takové uznání vyslechla.
Uměla tak pochválit, až jsem volala – A dost, už dost! – a pak jsem doma litovala, že jsem si to nevychutnala. Takhle uměly dát kolegům najevo svou přízeň a radost jen Stella Zázvorková a Marie Rosůlková.
Jen mě provázely obavy, že jí to nedokážu vracet. Ačkoli jsem se snažila, nenašla jsem v sobě tolik šarmu a síly, které pramenily z jejího vzdělání i ze schopnosti postihnout a zformulovat podstatu lidí.
Umiňovala jsem si: Jednou jí to musím všechno říci i s omluvou, že to nedovedu tak dobře vyjádřit jako ona. Párkrát jsem to sice zkusila – sotva nastavila to chytré ucho, začala jsem koktat. Ale jako herečky jsme spolu zažívaly ten vzácný pocit dorozumění beze slov.
Nedávno jsem viděla záznam, kde hrála tuším Marii Terezii. Zírala jsem s otevřenou pusou: byla bezchybná, svěží, moderní.
A já si zase připadám jako sirotek. Tím, že se mi podařilo do té silné herecké gardy vstoupit, že jsem si vysloužila jejich důvěru, s každým dalším odchodem některé z osobností té generace mám pocit, že jsem znovu osiřela."
