Do českých kin však vstupují opět spolu, oba také útočí na city – ale způsobem zcela odlišným.
Mužná slza v drsné tváři
Million Dollar Baby je chytrý tah. Módní debatu o právu na vlastní smrt zasadil do přitažlivého světa ženského boxu, místo líbivější pozdní romance spojil trenéra a jeho žačku ušlechtilejším citem zhrzeného otce k "náhradní" dceři.
A právě ušlechtilost z filmu tryská: ušlechtilost ryze eastwoodovského světa posledních opravdových chlapů, v němž se dlouho kradmo popotahuje, nežli mužná slza změkčí vráskami zbrázděnou tvář drsného samotáře skrývajícího zlaté srdce.
To není ironie, nýbrž popis skutečnosti, stylu, jejž Eastwood vyznává nejen před kamerou. I vypravěčský komentář zná klišé jako "přišla z kraje, kde lišky dávají dobrou noc" či "magie bojů za hranicemi odolnosti, sen, který vidíš jen ty sám".
Není to špatný film, má zjevnou sílu, ale jeho sporným článkem je Eastwood – herec, který si z moci režiséra přiděluje velké detaily velkých pravd, jež umí tak tvrdě říkat do očí, až sám sebe dojme. Třebaže se snaží krotit víc než kdy jindy.
Naopak Morgan Freeman v roli hrdinova přítele se patosu brání jak čert kříži. Coby tichý svědek a poťouchlý glosátor vládne milým scénám, kdy se staromládenecky popichují kvůli ponožkám, či chvilkám, kdy jejich bručounskou pospolitost naruší i projasní neodbytná adeptka boxu alias Hilary Swanková.
Je dychtivá, dětsky zarputilá i dovádivá, upoutá, ač téměř nemění výraz. A prokazuje úžasnou sportovní zdatnost – možná i za ni se dává Oscar.
Film má řadu pěkných okamžiků. K těm obrazovým patří sestřih hrdinčina výcviku, byť trochu připomíná instruktážní spot pro nábor dorostu, k obsahovým zase rozpor trenéra, který nechce svěřence pouštět do rizika zápasů, či dívčina rodina buranských vyžírků.
Po osudovém zranění však citový nátlak ztěžkne a nad lůžkem dívky, jež "tak urputně, jak bojovala o výhru, teď bojuje o smrt", se Eastwood snaží do ošlehané tváře vrýt proces rozhodování. Úporněji, než jak téma eutanazie ztvárnil španělský Hlas moře.
Jak víly plaší smrt
Kde Amerika nadílí city ve velkém, Anglie až úzkostně hlídá zdrženlivost. Takové je Hledání Země Nezemě o J. M. Barriem, tvůrci pohádky o Petru Panovi – chlapci, jenž se rozhodl nikdy nedospět.
Jenže režisér Marc Forster dává každým záběrem najevo, že vytáhl proti běžné životopisné nudě. Rychle stříhá, překvapuje, přirozeně přechází ze skutečnosti do představ a zpět, zkrátka předkládá jeden z mála letošních oscarových filmů, v němž se oslavuje fantazie.
A Johnny Depp v hlavní roli, navenek usedlý gentleman, jenž si s dětmi hraje na piráty a indiány jako malý kluk, se přesně hodí do té nálady: nikoli velkolepě strhující, nýbrž tiše podmanivé – jako vždy, když jde o zázraky.
Divadelní stylizace umožňuje spoustu humoru, jenž zaplaší sentiment tak, jako víly v pohádce plaší smrt – pokud v ně člověk uvěří. Přitom příběh založený na milostném trojúhelníku směřuje k melodramatu a oklikou vypráví o smutku z náhlé dospělosti, z prvního setkání dítěte se zánikem.
Ale činí tak s britskou školou představivosti, s dojímáním, které nevydírá, takže divák ani nepostřehne, že polyká slzy. A s Dustinem Hoffmanem, který v jediné větě "Pětadvacet sirotků? Noční můra!" utne rozněžnělým výjevům tipec s neskutečnou bravurou. Škoda, že i tady závěr zbytečně rozpatlává, co už film dávno sdělil bez frází.
