Ještě zřetelnější obraz vyvstane, když se přidají tři odkazy.
Režisér Řady nešťastných příhod Brad Silberling před časem natočil Caspera, půvabný duchařský příběh v úpravě pro malé diváky.
Knihy Daniela Handlera vystupujícího pod jménem Lemony Snicket, podle nichž snímek vznikl, čtenářskou oblibou úspěšně čelí Harrymu Potterovi, jehož dobrodružně pohádkovou poetiku připomínají.
A černým humorem s dospělejším nádechem má snímek blízko k jiné legendě, filmové Rodině Addamsových.
S čarodějnickým učněm spojuje Řadu nešťastných příhod ještě knižní zázemí celosvětového dětského bestselleru na pokračování, jehož autor má navíc jeden osobitý znak - takzvaně zcizující vypravěčský styl, v jehož rámci děj z autorského nadhledu glosuje, zlehčuje a s vtipnou rafinovaností jej vlastně "nedoporučuje".
Tuhle ryze literární jedinečnost však nemůže ani hlas Juda Lawa provázející filmem v jejím původním půvabu naplno postihnout.
Zůstávají spíše vnější filmařské prostředky, které dobrodružství tří sirotků Baudelairových, věčně pronásledovaných katastrofami a zákeřným strýcem Olafem lačným jejich dědictví, činí pro diváky přitažlivým.
V prvé řadě k nim patří výpravná stylizace, již přiznaný nátěr ateliérových pohádek vůbec nehyzdí, naopak jí dodává fantaskní kouzlo. Dále všechny vděčné prvky žánru: bouře, vichřice, temné jezero, tajemná jeskyně, podivný námořník s dřevěnou nohou, mapy, šifry, záhady.
Nechybějí ani velmi účinné akční okamžiky, třeba postupné zborcení domu na srázu - důmyslná řetězová reakce na téma Co vše dokáže záludný domácí spotřebič nebo útok ohyzdných pijavic.
Výjevy vesměs srovnatelné s napínavými kousky Harryho Pottera sice nepracují tak často s kouzly, zato jsou vroubeny humorem, jejž ocení spíše dospělí.
Například Meryl Streepová coby tetička se vyžívá v posedlosti správnou mluvnicí za všech okolností, což se jí zle vymstí, a Jim Carrey v roli ústředního zloducha Olafa se neštítí ani násilného sňatku s nezletilou neteří, jíž předem s potěšením vyhrožuje "Budeš stříhat mé tlusté žluté nehty na nohou".
Olafovy vynalézavé převleky nebo hry na divadlo jsou ostatně půdou, kde se Carrey předvádí a cítí vyloženě ve svém živlu.
V čem se tedy vlastně liší trojice tragicky osiřelých dětí Baudelairových a rovněž bohatý sirotek Harry Potter s dvěma kamarády? V obou případech číhají na děti nástrahy, v obou případech se hlas milujících rodičů ozývá z minulosti, v obou se plátnem rojí bizarní krajiny a figurky, v obou vyhrává dobro bitvy, nikoli však celou válku.
A v obou se šťastní malí diváci zhlížejí. Jistý rozdíl však tkví v pojetí nepřítele. Barvotiskovému zlosynu Olafovi jde o dědictví, tedy o peníze, v Potterovi je zlo abstraktnější, tedy i děsivější.
A také vzkaz, jejž filmy dětem posílají, zní trochu jinak. Harry si pomáhá kouzly, heslem sourozenců Baudelairových je věta "Vždycky tu něco je". Neboli i v krajní nouzi existuje možnost, nápad, spása, východisko, jež závisí jen na lidském důvtipu a odvaze.
