Má prý vypadat neméně zvláštně: film o vztahu slavné malířky s židovským kolegou Jindřichem Hejzlarem, kterého za války ukrývala, sice točil Němec s herci Zuzanou Stivínovou a Janem Budařem, nicméně nelze říci, že své postavy hrají - spíše je zastupují.
Němec ve snímku použil moderní technologie, o kterých tvrdí, že nejde jen o vnější technické hračičky. "Poskytují mnohem větší tvůrčí svobodu," prohlašuje Němec.
O muži, který léta po vpádu ruských vojsk strávil v emigraci, vědí více ve světě než doma. Poté, co jeho Noční hovory s matkou představené nejdříve na internetu vyhrály videosekci festivalu v Locarnu, soutěžila tam i Krajina mého srdce.
Líbila se, takže dostala další pozvání: po Novém roce film putuje do Terstu a pak do Rotterdamu - festivalové říše nezávislých evropských děl.
O čem Krajina mého srdce vypráví? Ptá se, zda existuje světlo na konci tunelu. Film volně navazující na Noční hovory s matkou z roku 2001 i Němcovu prvotinu Démanty noci z roku 1964 vychází z osobní zkušenosti.
Před čtyřmi lety režisér málem zemřel, díky přítelkyni byl převezen do jiné nemocnice, kde jej zachránili. K zážitku, který většina lidí raději vymaže z paměti, se vrátil s kamerou.
A ptá se: co se odehrává ve vědomí a v podvědomí člověka při mnohahodinové operaci srdce? Existuje onen tunel bezvědomí? A proč právě tehdy přiletěl do Prahy George Bush?
"Ještě je tu místo pro jednoho. - Ta věta z dávného hororového filmu Přízraky noci se mi vybavila, když mě ráno ve tmě nádvořím nemocnice převážel zřízenec na sál," píše režisér ve scénáři.
Jinde si vybaví: "V roce 1968 jsme s Václavem Havlem napsali scénář pro film Heart Beat. Byla to černá krvavá komedie o tom, jak ti nejmocnější, když mají potíže se srdcem, nechávají zabít silné mladé muže i ženy, aby pak použili jejich srdce. Jak praví český klasik - Karta se obrátila, řeklo prase a vrazilo nůž do řezníka.
Havel se stal členem klubu těch privilegovaných, měl veškerou péči a já, když mě vezli sanitou, jsem si přidržoval masku kyslíkového přístroje zcela bez protekce a saniťák mi řekl - Vykašli se na to, my v té bombě stejně žádný kyslík nemáme."
Před narkózou si Němec představoval, že uvidí celý svůj život pozpátku, ale skutečnost byla jiná: "V ústech mám rouru, chci se dozvědět: Jsem v jiném světě, jsem před operací, uprostřed operace, je už operace skončena? Jak dopadla? A to je všechno?"
